No vida vida, copak to tu máme… jeden delší textík říkáte? No, jestli nemáte čas a chuť číst, asi to tu rovnou zavřete.
Jestli čas a chuť číst máte, ale ne zrovna teď, tak prostě jen začněte sledovat reddit česky (klidně na Facebooku) a mnou založenou neziskovku Archetypal, kde připravujeme a zveřejňujeme zajímavé překlady (klidně taky na Facebooku). Ale jestli máte zájem zjistit proč tyhle dva weby už dlouhé roky řeším, přijměte mé pozvání a pojďte číst dál…
“Pokud chcete postavit loď, nesvolávejte muže, aby začali těžit dřevo, nerozdělujte práci a nezadávejte příkazy. Místo toho je naučte toužit po rozlehlém a nekonečném moři.” Antoine De Saint-Exupéry
Už už jsem si před dvěma lety myslel, že mi opadl úvodní rodičovský nápor, když tu jsme si v praxi ověřili, že kojení není antikoncepce. Pár měsíců na to se intenzita prožitku velmi roztomilým způsobem ještě znásobila. I přesto, že jsme všichni zdraví a globálně vzato velmi dobře zabezpečení, a že i sama měřítka toho, co je vlastně náročné, se od první dcery dost posunula (z mnoha původně náročných věcí se stala rutina), bylo to pro nás na samotě u lesa chvílemi docela náročné.
Tenhle další ponor do nových, ještě intenzivnějších rovin s dalším prckem, když ten první se vybatolil vlastně před chvílí, nám už ale taky pomalu odezněl.
Nastala mi nová doba. S dětmi je to jiný svět. První chce chodit do školky, z druhé už je mluvící bytost se spoustou vlastních zájmů. Obě jsou vysmáté, užvatlané a svými projevy umí slušně potrápit bránice i ušní bubínky.
Je opravdu osvěžující moci zase občas vysunout hlavu nad hladinu všednodenního mlýnku na maso a alespoň na chvíli si uvědomit širší horizont. Jsem člověk se svobodnou vůlí v úžasném světě a v úžasné době. Přes veškerá omezení osobní i společenská mám svobodu a možnosti, jaké v minulosti neměl nikdo kam až naše kolektivní paměť sahá
Ale právě proto cítím silnou spoluzodpovědnost za svět, ve kterém budou mé děti žít, a pražádnou chuť se této odpovědnosti vyhýbat. Na privilegované pozici (u počítače pracující bílý, relativně vzdělaný, ne sice zdravý, ale s dostupnými medicínskými vychytávkami schopný většinu času jako zdravý fungovat) je důležité to privilegium maximálně využívat – o to víc, o co víc je v ke konzumu vychovávané společnosti obvyklé se myšlenkami na spoluzodpovědnost a na to, jak moc jdeme každý všem ostatním příkladem raději moc nezatěžovat.
Užívat svobodu
A tak si dopřávám ten luxus volného času a snažím se věnovat svou pozornost ne jen věcem, které jsou bezprostředně potřeba a které udržují a zlepšují život můj a mých blízkých, ale i věcem s přesahem – věcem, které trvají dlouho a ani se přímo nevyplácí, ale které mají moc ke zlepšení našich životů přispět také.
Namísto snahy způsobit na hladině života vlnu, díky které se já a mí blízcí ocitneme “na výši” (bez ohledu na to, že to o kus dál jiné lidi může poslat pod hladinu) mi přijde rozumnější snaha vlny tlumit a hladinu zvyšovat možná pozvolna, ale pro všechny – protože tím bude výš i pro mne a mé blízké.
Máme “nástroje kulturní výměny” mocné jako nikdy dřív, máme přístup ke znalostem a zjištěním bezpočtu generací, máme techniky, jak proměňovat své prostředí i sebe sama. Ačkoliv některé z těch skutečně účinných prostředků na proměnu sebe sama zatím stále ještě nejsou legální, alespoň už znovu může probíhat jejich výzkum.
Dokážeme pěstovat kulturu zodpovědnosti, spolupráce, soucitu, ohleduplnosti, vynalézavosti… Když už ne u starších generací, tak alespoň u mladých. Jen musíme chtít dost na to, abychom to prostě dělali bez ohledu na to, jestli to někdo zaplatí, nebo jestli to vůbec někdo zadal.
Můžeme se postavit na ramena géniů všeho druhu a přehlédnout z nich celý lidský svět. Můžeme spolupracovat.
Máme ideální podmínky na to, abychom naši sdílenou českou kulturu, ve které žijeme a která formuje naše životy i životy našich dětí, mohli konfrontovat se světem a přezkoumávat a promýšlet a zlepšovat.
Potřebujeme umožnit a podporovat svobodu, rozmanitost a schopnost kriticky myslet, ne se snažit život předem sešněrovat tak, aby nerušil normy, na které jsme sice mnozí zvyklí, ale které mají dávno prošlou lhůtu trvanlivosti.
Jako lidé na prahu 21. století máme neuvěřitelné množství volné, takřka až nadbytečné pozornosti, kterou musíme něčemu věnovat – nebo nějakým způsobem otupovat. Ale to by byla škoda.
Jako asi každý otec se cítím být etalonem pravdy (alespoň pro své blízké, alespoň v nějakých směrech) a z této pozice trvám na tom, že aby člověk nezačal stagnovat, je třeba čas od času svou pozornost zcela vytrhnout ze světa imaginace, věnovat ji cele skutečnosti a celý obraz světa i sebe ve své imaginace podle skutečnosti přestavět. Což nás přivádí k otázce, jaká že tedy je ta skutečnost? Jak se věci mají doopravdy?
Pohled na skutečnost ve zkratce
Když zcela pomineme na jedné straně vlastní představy a na straně druhé kvantové jevy a neviditelné dimenze, zjistíme, že ve skutečnosti se nacházíme na planetě Zemi, která se řítí nepředstavitelně obrovským a nepředstavitelně prázdným prostorem.
Na Zemi, kde už miliardy let bují biosféra, tenká vrstva života.
Díky tomuto nepravděpodobně vyváženému uspořádání podmínek jsme se tu mohli narodit jako živí tvorové, konkrétně opice – tedy pardon, lidoopi. Jsme tu teď naživu, nicméně má to spoustu háčků. Můžeme sice každým okamžikem zažívat neuvěřitelně zajímavé a často i překvapující věci, ale jednoho dne z nás život vyprchá a ve svém těle zažívat přestaneme, a naše životy jsou zcela závislé na úzkém rozsahu parametrů, kterému naštěstí některá místa na Zemi dlouhodobě vyhovují.
Jelikož nikdo z nás nedokáže předpovědět, co všechno mezi narozením a smrtí zažijeme, je užitečné umět se soustředit na skutečnost, že nad tím bezpochyby půjde žasnout. Ostatně úžas nad tím, na co vše lze narazit, by klidně mohl být smyslem celého vesmíru.
Jako svérázný druh lidoopů máme vedle svého živého těla a jeho smyslů k dispozici ještě i rozporuplné, protože každým pociťované a přesto neuchopitelné vědomí, které skrze pozornost (což je jediná věc, kterou z pozice vědomí můžeme mít pod přímou kontrolou) vytváří jakýsi vnitřní vesmír – více či méně rozvětvenou imaginativní mysl, zapsanou do mozku jako soustavu cest a pěšin, která v neuronových sítích našeho mozku vznikla častým používáním.
Ačkoliv všichni máme přístup k jediné společné skutečnosti, díky svému značně omezenému úhlu pohledu docházíme každý ke zcela jiné zkušenosti. To nám sice nebrání snažit se o důležitosti své zkušenosti přesvědčovat ostatní, ale je životně důležité si uvědomit, že nikdo z nás o skutečnosti neví najisto naprosto ale vůbec nic. Všechno, co si myslíme, že jsme o světě zjistili, jsme buďto sami usoudili na základě vlastních prožitků, nebo nám to někdo sdělil, ale každopádně je to spolu se všemi představami, vzpomínkami, obavami, slovy a koncepty součástí neustále se přelévajících vrstev mysli. Dalším životně důležitým poznáním je, že pozornost je možné zaměřit nejen do mysli, ale i do skutečnosti.
Tím se ocitáme v prostoru, o kterém by se dalo pojednávat dlouze a mnoha způsoby. Nám ale jde při návštěvě o toto:
Vyrostli jsme a žijeme v kultuře, která má tendenci lidskou pozornost zaměřovat do mysli namísto do skutečnosti.
To mimo jiné znamená, že máme všichni na všechno nějaký “vlastní názor”, který sice považujeme za hrozně důležitý, ale který je ve většině věcí nutně zkreslený a mimo je náš vlastní jen tím, že jsme se rozhodli ho tak označit, protože prakticky každá jeho součást je alespoň z části odněkud přejatá.
Také to znamená, že když se díváme na svět, nevidíme náš společný svět takový, jaký je, projevující se jen v každém jednotlivém teď-teď-teď. Jak nám ukazují výsledky mnoha výzkumů, namísto skutečnosti máme tendenci vnímat tu “svou” zavedenou interpretaci věcí. Zároveň se tím ale málokdo nechá znepokojovat natolik, aby získal dostatečnou motivaci, vytrvalost a odvahu pokusit se byť na okamžik skutečně celou svou představu o světě a o sobě odložit a přezkoumat – což přitom podle popisů mnoha lidí v mnoha kulturách a dobách není až tak zásadní problém, a mívá to za důsledek zásadní prozření.
Na tom, jak moc je naše pozornost pohlcená myslí a kulturou, ať už přímo nebo prostřednictvím působení dalších lidí, by nebylo nic zas tak hrozného, kdybychom kvůli tomu nezapomínali na základní, životně důležitá fakta: kulturními artefakty se můžeme zaobírat jen díky tomu, že jsme živí, relativně zdraví, a žijeme v podmínkách, které nám něco takového dovolují. My jsme ale iluzemi pohlceni. Bezmyšlenkovitě si pod sebou podřezáváme větev, která nám umožňuje žít a “užívat si”, protože naše mysl a její naladění a obsahy a shánění další náplně, která tu nenasytnou černou díru aspoň chvíli zaplní, pro nás jsou důležitější než sám život.
Běžně dnes preferujeme žít alespoň jednou nohou ve smyšlených příbězích, děti vychováváme v pohádkách a iluzích (a pak se divíme, proč z kontaktu se skutečností mají deprese), potřebu nalézat ve vlastním konání nějaký smysl a směr přebíjíme konzumováním zkazek o smyslu a směru jiných a intenzivní nejistotu vlastního života maskujeme jak jen to jde.
Za obecně smysluplné bych tedy dnes považoval to, co směřuje k udržení života – nejen našeho života, ale všeho života a jeho bohatosti, protože naše životy jsou přímo závislé na funkčnosti celé síti ostatních životů a vztahů. Nesmyslné je potom to, co je s udržením života v rozporu, co větev života podřezává nebo podvazuje.
Jako my všichni dnes, i já se stěží mohu vyhnout všemu nesmyslnému konání. Ale není to buď-anebo, to spektrum možností je širší, než by se mohlo zdát. Hlavně ale smysluplné konání vůbec není tak namáhavé a zbytečné, jak by se mohlo zdát – naopak může být úžasně úlevné a naplňující, protože mnozí dnes v hloubi duše smysluplnost postrádáme a něco, co by nám ji dopřálo, klidně nějakou náhražku, hledáme všude možně. Přitom každý během života máme mnoho příležitostí povšimnout si, že posun ke smysluplnému vede k intenzivnějšímu, zajímavějšímu a naplněnějšímu životu – zatímco sebevětší množství nesmyslného konání, “práce”, nakupování, konzumování – našemu životu skutečné a trvající naplnění neposkytují. Tlakem okolností a vzájemných očekávání ale postupně sklouzáváme k nesmyslnému, a čím víc jsme jím zahlceni, tím více se smysluplné vzdaluje, až zcela mizí a je nahrazeno cynismem a rezignací.
Nesmyslné konání pramení z nevědomosti. Za smysluplné konání tedy můžeme považovat to, co pomáhá nevědomost rozptýlit.
Nevědomost
Dejme tomu, že nevědomost je kořenem problémů, kterým dnes čelíme, stejně jako tomu je odjakživa – není to můj závěr, stejně jako nejsem původcem většiny dalších memů, které tu splétám: některá poznání rezonují napříč kulturami odjakživa a patří k triviálním (a přesto mnohými zcela nepovšimnutým) základům, na kterých se jako kultura shodneme, když už vůbec máme vůli se v diskuzi na něčem shodnout – aspoň do chvíle, než se ukáže, že by mohla být odhalena naše vlastní pečlivě hýčkaná, skrývaná či viditelná a omlouvaná nevědomost, protože v tu chvíli raději začneme hledat kořeny problémů jinde.
Nevědomost nevyřešíme tím, že přes pravdu přehodíme plachtu ideologie. Nevědomosti se nezbavíme, ani když si budeme své mapy pravdy přibarvovat nebo překreslovat, ani když budeme bez dalšího věřit mapám, které namalovali jiní, a už vůbec ne když budeme odmítat své mapy opravovat podle měnící se skutečnosti. Důsledky nevědomosti nezaplácneme ani hranou jistotou, i když se někdy může zdát, že se to mnohým daří celý život, a že “ignorance is bliss”. Taková “řešení” jsou jen cesta z deště pod okap, a ačkoliv třeba umožňují nenechat se na čas obtěžovat svědomím, z dlouhodobého hlediska jsou proti životu mimo jiné tím, že takto postižení postupně ztrácí chuť prostě žít, a zkouší ji suplovat způsoby, které mívají ničivé dopady.
Nevědomost můžeme řešit jen tím, že budeme svou pozornost věnovat skutečnosti. Tomu, jak věci skutečně jsou. Pravdě, respektive jejím objektivně existujícím součástem. A to nejen tím, že budeme čekat na vědce a ověřené výzkumy, které nám popíšou, jak prý ta skutečnost vypadá a funguje, ale mnohem více tím, že každý sám za sebe svou vlastní pozornost budeme obracet ke světu, ve kterém se spolu okamžik za okamžikem v gigantické spirále řítíme nepochopitelně obrovským prázdným prostorem na kouli s na atom přesně vyváženou vrstvou života, kterou nenacházíme nikde jinde a jíž jsme dnes součástí stejně, jako tomu bylo před mnoha tisíci let – jen se nám v lidské kulturní sféře za tu dobu nastřádalo tolik zajímavých věcí, kterým můžeme věnovat pozornost, že dnes neústupný pohled na skutečnost i přes svou přesvědčivost a naléhavost (nebo možná právě proto) nepatří mezi nejpopulárnější. Když jsme sami pro sebe tím nejdůležitějším, moc se nám nelíbí, když naše prvenství něco ohrožuje.
Objektivně všichni žijeme v jediné skutečnosti, kterou máme k dispozici, na planetě Zemi. Každý máme své vnímání, svůj pohled na svět, svou představivost, emoce, mysl s myšlenkami a názory, každý jsme jinak zformovaný jinou minulostí – ale všichni máme pozornost, kterou můžeme – musíme! – něčemu věnovat. Všechno, co si v nitru neseme, k nám přichází skrze naši pozornost právě teď, i kdyby se jednalo o vlastní vzpomínky. A fakt, že směřování a sílu své pozornosti můžeme trénovat, je to, co nám může pomoci skutečnost nejen vnímat, ale postupně ji i přijmout a postavit se k ní způsobem, který nebude ztenčovat tok života.
Váha pozornosti
Pozornost sice může přežívat na stravě vysušené do slov, na konzervách z fantazie nebo na granulích z masmediálních kanálů, ale mít možnost popásat se všemi smysly na čerstvé skutečnosti, nebo alespoň přežvykovat čerstvé dojmy z čerstvé skutečnosti se nedá nahradit. Aby člověk mohl být v hloubi duše trvale spokojený, potřebuje vhodným způsobem vyživovat a zapojovat nejen tělo a mysl, ale také svou pozornost. Abychom mohli být v klidu, nehnat se pořád za něčím, netrápit se nezměnitelným, nebát se vlastního strachu, nešílet z vlastního šílenství, je třeba obracet pozornost ke skutečnosti.
A jako hlavní kontakt s živou skutečností se nevyhnutelně nabízí příroda – sama o sobě neustále nová a čerstvá, je v ní pořád co dělat a zkoumat, a tlačí do skutečné činnosti i nás – přemýšlením ani sněním břicho nenaplníme, ačkoliv mohou k úspěšnému nasycení značnou mírou přispět. Za sebe tedy mohu doporučit krmit svou pozornost kontaktem s přírodou tak často, jak jen to jde.
Kontakt s jinými pozornostmi je také kontaktem s živou skutečností a patří mezi základní potřeby. Taktéž je lepší kontakt nový, čerstvý a pestrý, než nahraný a opakovaný nebo okleštěný přenosovými kanály. Každopádně kontakt s jinými pozornostmi nás taky tlačí a způsobuje, že je pořád co dělat a řešit a zkoumat. A když kontakt pozorností ještě ke všemu může probíhat v kontaktu s přírodou namísto v rámcích neměnných hranatých objektů, potěšení z kontaktů se znásobí.
Protože ale žijeme ve světě, kde si většinou prostředky pro svou setrvalou existenci musíme vysloužit, nezřídka musíme svou pozornost propůjčovat, například různým institucím. Čistě z kontaktu s přírodou nebo s jinými dnes málokdo vyžije – i když i to je možné, jen bývá třeba si na poměry doby dost nestandardním způsobem přerovnat hodnoty a odpustit si spoustu věcí považovaných za běžné.
Uspokojivý kontakt s jinými tvory vyžaduje sdílení, společná témata a hodnoty. Už pomalu čtvrt století žijeme ve svobodné zemi, takže teoreticky bychom to měli být my sami, kdo určuje, v jakých rámcích žijeme, a do značné míry to tak i je. Jenže ačkoliv bychom měli být schopní mluvit o tom, jaké rámce si vzájemně nastavujeme a utváříme, proč to děláme, a jestli by třeba nebylo výhodnější ty rámce, do kterých se vzájemně nutíme, nastavovat nějak jinak, děje se nastavování rámců spíš mimochodem, než že by šlo o nějaký společný promyšlený záměr. Nicméně prostě máme svou pozornost většinu času vtěsnanou do nějakých rámců, a stojí za to zkoumat jak, proč a kým jsou tyto rámce tvarovány, případně v čem jsou jejich účinky záměrné a v čem na nás působí spíš mimoděk.
V praxi totiž svou svobodu vybírat, ovlivňovat a utvářet rámce málokdy využíváme preventivně a místo toho si ony rámcové zdi, ploty, hranice a mosty necháváme předepisovat. Sice třeba s protesty, ale přece – od kohokoliv, komu se zrovna podaří chopit se vlivné role. A nejen, že si necháváme předepisovat rámce, necháváme si předepisovat i rámce pro předepisování rámců, a ty často říkají úplné nesmysly: rámce si nutně odporují a není možné najít společnou řeč; aby jeden mohl mít víc, druhý musí mít méně; rámce nemusí dávat smysl každému, hlavní je, že je předepsali odborníci.
Ve výsledku můžeme pozorovat, že tu máme více či méně sdílenou společnou kulturu. Nedá se říct, že by se jednalo o českou kulturu (tedy původem českou), spíš o kulturu v češtině. Můžeme se bavit o jejím vzniku, o jejích prvcích, strukturách, tvarech a podobách, ale každopádně je plodem životů milionů již dávno mrtvých lidí, Čechů i cizinců, kteří ji pomáhali utvářet svými volbami, slovy a skutky.
Máme tedy sdílenou kulturu, kterou jsme ovlivněni – někdo více, někdo méně. Jsou to naše společné základy, na kterých každý z nás může dál stavět – a nevyhnutelně staví. Nemůžeme nejít příkladem – nemůžeme neovlivňovat lidi kolem sebe. Kultura je náš hlavní zdroj přístupu k životu a životní síly, informací, inspirace, soucitu a porozumění, svobody, humoru… Nebo ne? Čeho je vlastně ta naše existující kultura v praxi zdrojem? Co z ní chceme čerpat? Co z ní můžeme čerpat? Co bychom z ní čerpat potřebovali, abychom mohli dobře a spokojeně žít? Pomůže nám ke spokojenosti cynismus a výsměch, povyšování a ponižování, odsuzování a vylučování?
Kultura jako studánka
Je naše sdílená kultura skutečně zdrojem informací? Inspirace? Soucitu? Zábavy? Svobody?
Co k naší pozornosti z kultury vyplouvá? Nudná, schematická, předsudky utvrzující rutinní výplň? Více či méně skrytý marketing a reklamy, dezinformace nebo rovnou propagandu, kterým sice naše mysli neumí odolat, ale je pohodlnější si to nepřipustit nebo nad tím mávnout rukou, protože co byste s tím chtěli dělat, vždyť to nejde jen tak zakázat… Copak to je to nejlepší, co si v dnešní moderní době na počátku jedenadvacátého století můžeme dopřávat?
Možná ne. Možná si, stejně jako já, vybíráte, možná se vám daří vybírat i pro své vlastní děti a je samotné učit vybírat. Možná dokonce učíte vybírat i širší okruh lidí – za to vám patří dík. Ale k čemu to bude, dokud jde jen o ostrůvek příčetnosti v moři nevybíravého konzumu, jehož hladina navíc stoupá? Budete se potkávat jen s dalšími stejně “postiženými” a kroutit hlavou nebo ohrnovat nosy nad tupým davem, který sice možná nemají ve své moci žádní ilumináti, jen lidská krátkozraká hloupost, která je však o to nebezpečnější, že je neřízená a snadno zneužitelná?
Ano, je nutné být velice krátkozraký na to, aby člověk neviděl, že kultura je jako studánka – pijeme z ní, jsme na ní závislí a všechno, co v okolí vypustíme, do ní steče a znovu to pijeme.
A že toho nevypouštíme úplně málo.
Můžeme se přestěhovat jinam, k jiným studánkám. Dokonce si dnes můžeme nechat vodu z jiných studánek dovážet k sobě a stěhovat se nemusíme. Ale je to skutečné řešení? Dává smysl znečišťovat jediný místní zdroj pitné vody, abychom si mohli dopřávat dodávky z dálek?
Naše děti v tom budou vyrůstat. Budou naší kulturou tvarovány. Najdou si v naší kultuře své hodnoty, své cíle, svůj přístup. Nejde se tomu vyhnout i když je budete vychovávat stranou od všeho, bez internetu, bez kamarádů, jen s těmi nejlepšími soukromými učiteli – stejně budou českou kulturou tvarovány kdykoliv někoho českou kulturou tvarovaného potkají.
Na sledování televize od rána do večera sice lidská pozornost taky zvládne živořit, ale kdo by měl chuť to v dnešní době a s dnešními možnostmi zkoušet. A čekat, že nám dnes někdo bude jen tak bez našeho přičinění předhazovat informační “pečené holuby” a starat se o naši vzdělanost a schopnost rozlišovat ukazuje víc než cokoliv jiného naivitu a neporozumění aktuálnímu uspořádání světa.
Přesto se i dnes se dají najít lidé a konkrétními lidmi zaštítěné informační zdroje, kterým jde důvěřovat když už ne vždy, tak alespoň většinou nebo rámcově – protože svá tvrzení dokládají, jejich vývody jsou logické, žebříček hodnot inspirativní, a sami dělají to, co kážou. Po ovoci poznáte je. Nepodbízejí se, i když by se mohli předvádět nebo tvářit nadutě, nesnaží se získat navrch hlavně marketingovými triky, nenabízí jen rychlé soudy a snadná řešení, spíš prostě reflektují věci kolem sebe i sebe, a tím nám ostatním pomáhají zorientovat se ve vlastním životě a světě.
Už tisíce let známe základní principy logiky a argumentace. Ovládáme vědecký přístup, známe principy a důležitost nezávislé novinařiny, máme ohromnou spoustu zatím nezapojených poznatků z psychologie a neurověd. Můžeme plně využít svobodu slova a svobodu vůbec, a k ruce navíc máme (zatím stále ještě) svobodné a nebývale přístupné masové médium…
Smysl
Otázku, co jsou vlastně v dnešní době skutečně smysluplné věci, kterým stojí za to se věnovat, řeším už mnoho let. Začal jsem ještě dávno předtím, než přišly děti, a v mládí (už mi, lásko, není 0x20 let…) mi bylo všechno jasné – vždyť je to celé na hlavu postavené, dělá se to všechno úplně blbě, lidi se přece musí pobrat ze svých iluzí a bude to… S věkem a pak ještě zvlášť s těmi dětmi se to trochu vytříbilo – člověk sám přijde na to, jak nesnadné je měnit zaběhané koleje ve vlastní hlavě, i když k tomu jsou ty nejlepší podmínky. Jsem rád, že jsem s tímto postojem veřejně vystupoval jen v omezené míře, protože je to poněkud… mladicky krátkozraké.
Nutnost probouzet se z iluzí za důležitou považuju pořád, ale je to něco, co je mnohem snazší vypěstovat v mladé hlavě bez zajetých kolejí. Ne, že by se nešlo probouzet a měnit v každém věku: jde to a máme k tomu dnes širokou škálu prostředků. Ale s postupem let také alespoň částečně vidím jak málo prostoru na využití těch prostředků vlastně dnes máme. To poznání často přichází s dětmi a pořádným zápřahem, protože když vám v životě sotva stačí síly na stíhání každodenního fungování, může být nesnadné i jen třeba odpočívat, natož ještě si vyhradit prostor, ve kterém by mohlo proběhnout nějaké důsledné setkání sama se sebou.
Zdá se mi , že jak se věkem mění hodnotový žebříček, většina dříve lákavých činností se alespoň v dnes běžných provedeních ukazuje jako nepříliš přínosná, a na druhé straně se objevují věci, které by se dříve zdály zbytečné či spíše naivní a neuskutečnitelné, které se mi dnes jeví přinejmenším jako vyzkoušení hodná cesta jak jít ke kořenům dnešních problémů a zarazit tam pořádně dlouhou páku, aniž by se přitom jednalo o ten druh trapnosti, jaký pěkně vystihuje http://www.vagus.cz/?p=7114
Není ale vůbec jednoduché uskutečňovat věci, které mají mít skutečně významné důsledky byť i jen pro pár lidí, natož ideálně pro všechny. Většinou se totiž věci dějí nějak, protože o nich panuje nějaké přesvědčení, a dokud se tento převládající názor nezmění, nezmění se ani ty věci samy. Dá se samozřejmě začít v malém, dělat něco pro pár lidí, jít příkladem, a nejspíš to ani jinak nejde – ale stejně je potřeba přinášet, obhajovat a šířit myšlenky, které obstojí v racionální diskuzi a které dokážou v dobrém popíchnout další lidi…
Takže první soubor problémů, na jehož řešení stojí za to se podílet, protože na něj naráží každý: odkud čerpat informace? Na jaké zdroje se lze spolehnout? A hlavně jak oddělit zrno od plev, a ještě to dostat pod nos v podobě upečeného chleba namísto hromady klasů?
Druhý soubor problémů – jak přinášet a šířit informace a memy které nejen, že nebudou kulturní studánku znečišťovat, ale naopak budou přispívat k čistotě samotné vody i celého místa, ke zvýšení povědomí o důležitosti pitného zdroje, k preventivní údržbě okolí…
Český reddit
Jako jedno z možných řešení prvního souboru problémů bych chtěl upozornit na server reddit – není to nic nového ani neobvyklého, slouží ke sdílení, hodnocení a komentování odkazů a podobných existuje spousta, ale je to relativně demokratická platforma a patří dnes nejen v anglicky mluvícím světě k nejvíce používaným. A už to bude osm let, co jsem na něm založil sekci (subreddit) /r/cesky, kde sdílím odkazy, o kterých si myslím, že za to stojí (namísto abych je sdílel na sociálních sítích, kde se k nim dostanou jen mí známí).
Hodnotu redditu a potencionálně jiných podobných služeb, které jej třeba časem nahradí, vidím v tom, že díky nim sami sobě navzájem můžeme pomáhat vyznat se v proudu informací a zpráv a názorů. Máme tak možnost se na jednom místě dostat k tomu nejlepšímu. Nevkládají nám tam odkazy firmy, a když se to stane, mažeme je. Nepotřebujeme další místo, kde se nám někdo tak či tak bude snažit prodat svou agendu. Reddit česky má hodnotu proto, že to je místo, kde my jako lidé můžeme přicházející obsah probrat a nechat na povrch vyplout věci, které nám kolektivně připadají důležité.
Tedy ne, že bychom se nikdy nesnažili sami sobě navzájem něco “prodat”, ale stavíme kolem sdílení odkazů kulturu, ve které se okolí studánky snažíme udržovat čisté, a když už tam z někoho vypadne něco nevhodného, hned to uklízíme, aby si někdo nemyslel, že to tak je normální. Spolehnout se dlouhodobě nedá na nic než vlastní schopnosti vyhodnocovat argumenty, dohledávat důkazy, informace a jejich zdroje, a tak bychom se to měli učit – všichni, mladí i staří – a na stránkách /r/cesky můžeme vzájemně sdílet výsledky.
Jste zváni přispívat – sledovat sdílené odkazy, hodnotit, komentovat. Můžete si z redditu česky udělat takový jakože časopis a prostě jen odebírat příspěvky pomocí RSS (co je RSS?), na Facebooku či na Twitteru.
A jako možné řešení druhého souboru poblémů…
Založím startup! Jak archetypální…
Kecám. Alespoň zčásti.
Nepřipadá mi totiž smysluplné snažit se řešit jevy v pozadí společenských problémů metodami, které tyto společenské problémy často pomáhaly utvářet. Kudos všem, co dokázali svět skutečně zlepšit a ještě na tom vydělat, ale neměl jsem a stále nemám chuť rozjíždět byznys. Nepřijde mi správně vydělávat na věcech, které by měly být zcela samozřejmým základem pro všechno – například vzdělání, kritické myšlení, představivost, empatie – ale které dnes víceméně ignorujeme, respektive čekáme, že se o to aspoň u těch dětí někdo nějak postará.
Čeho tedy chci dosáhnout? Je to jednoduché – mít zdroj, na kterém půjde najít všem dostupný výběr článků, knih, povídek, přednášek a dalších informací, které jsou nějakým způsobem zásadní a stojí za to je číst. Trh se stará o bestsellery, ale že se něco dobře prodává ještě neznamená, že to je kvalitní. Kolik severských detektivek potřebujete přečíst, abyste vyměnili žárovku?
Dnes je i obsahu zdarma dostupné ohromné množství, ale o nějakém osvědčeném business modelu jak tento obsah dodávat do kultury o pouhých deseti milionech lidí a ještě na tom vydělávat nebo alespoň netratit si, alespoň zatím, můžeme leda tak nechat zdát.
Kdo opravdu chce slovem měnit svět, má dnes nebývalé možnosti, ale uzavřít ta slova do knihy a tvářit se, že se o ně podělíte jen za peníze, je z hlediska úspěšného šíření důležitých myšlenek takové… nedomyšlené. Lidé, kteří by nejvíc potřebovali číst, jsou zároveň i lidé, kteří necítí potřebu do čtení investovat ani čas, natož peníze, přitom by k nim třeba občas něco i doplulo a oslovilo, kdyby k tomu šlo bez problémů získat přístup. Mnoho autorů to dnes chápe a snaží se skloubit snahu být slyšen se snahou zajistit si živobytí. Výsledkem je mnoho zajímavých kusů, z nichž mnohé jsou vydány pod otevřenou licencí, kterou sice lze přeložit a vydat, ale nedá se prodávat a nedá se na ní tím pádem vydělat.
Moje myšlenka při čtení mnoha zásadních textů v angličtině, které se do češtiny nedostaly a nejspíš ani nedostanou, před lety tedy byla – tak to přeložím sám, ne? A taky jsem to začal zkoušet. A šlo to, a mělo to ohlas.
Došel jsem k tomu, že o podobnou službu by dnes stálo dost lidí, a že potřebné finance by se daly eventuálně získat např. pomocí sbírek nebo příspěvků, a že i když se to nezaplatí, je to něco, co je nutné dělat, abychom z našeho zatuchlého kulturního rybníčku neměli za chvíli rybníček zahnívající.
Ve finále z toho máme neziskovku Archetypal, na jejímž webu se už pěkných pár let po spoustě dobrovolného úsilí objevují nejrůznější překlady. Zvolna, ale přece. A stejně jako u redditu je možné se zapojit – jak čtením a šířením odkazů, tak i mnoha dalšími způsoby: překládáním, editováním, dohledáváním, finančními příspěvky…
Spolu
Lidí, kteří investují svůj čas a pozornost, aby do české kultury vnesli obsah, na kterém jim záleží, je dnes možná až překvapivě mnoho. Prakticky všechny oblasti, kde jde něco tvořit či překládat, jsou dnes po okraj zaplněny lidmi, kterým stojí za to to dělat i zadarmo – což je podle mě dobře, protože nástroje na to, abychom z toho všeho mohli posbírat smetanu, v nějaké základní formě máme – viz. např. reddit výše. Díky úsilí dobrovolníků tak máme k dispozici titulky k filmům, seriálům a přednáškám, výborné výukové kurzy nejen matematiky… těch věcí a projektů je neuvěřitelné množství, protože i nás je neuvěřitelné množství – možná ne dost na to, aby si na sebe u nás všechny důležité kulturní artefakty vydělaly, ale rozhodně dost na to, abychom si je pro sebe dokázali zpřístupnit i jen tak.
Obecně platí, že práce dobrovolníků na společných projektech dnes kvete jako už dlouho ne – konec konců počty dobrovolníků a hodiny jimi strávené při psaní opensource programů, díky kterým běží Internet i naše chytré mašinky, se dají počítat na tisíce.
“Nikdy nepochybujte, že malá skupinka myslících lidí dokáže změnit svět. Nic jiného nikdy svět nezměnilo.” Margaret Mead
Jestli se na něčem takovém také podílíte, díky. Jestli takové věci využíváte, važte si jich a dejte o nás a o nás podobným aspoň vědět třeba svým podobně naladěným přátelům.
A jestli dostanete mít chuť začít se na utváření terénu pro další životy nás všech podílet, Archetypal a potažmo Reddit česky jsou projekty, které Vaši energii v jakékoliv podobě zužitkují ve prospěch nás všech. Pokud máte chuť a možnost k tomuto úsilí přispět, dejte vědět.