Jako člověk, který tráví značné množství času před počítačovou obrazovkou (nebo dvěma), mám už docela dlouho povědomí o dvou skupinách lidí, podporujících dva programy na editování textu – vi/vim a Emacs. Vím tedy, že vztah mezi těmito dvěma skupinami je podobně žhavý jako mezi fandy Windows a Linuxu – zastánci z obou stran považují svoji volbu za tu lepší. Vím, že oba programy by měly mít oproti běžné práci s textem (šipky, ctrl, shift, home/end atd.) značně širší možnosti, navíc mají každý své vlastní spektrum možností a rozšíření, ale také vím, že prý nejsou zrovna jednoduché na naučení.

Na druhou stranu, obvyklé klávesy a zkratky pro práci s textem jsou velmi omezené – dostat kurzor na správné místo často zahrnuje buďto opakované mačkání šipek, nebo se člověk musí chopit myši. Pro normálního uživatele to není až tak velký problém, pro člověka, který pracuje s kódem, to je ale zpomalující a časem otravné. Přece musí existovat lepší způsob. A ano, jak vim tak Emacs nabízí zvýšení produktivity – jak ostatně potvrdí každý, kdo se naučil s nimi pracovat.

Jen taková drobnost pro ty, kdo si rádi uletí na krásách téhle virtuální planety. Ctrl-G se v Google Earth přepnete do něčeho, co se v českém překladu nazývá „řízení letu“, ale čemu říkám letadlový režim. Jde o alternativní způsob navigace, kdy se po mapě nepohybujete přetahováním, ale létáním. A ačkoliv to zprvu nepůsobí moc intuitivně, není to zase tak složité. Zpátky do normálního režimu se dostanete pomocí Ctrl-T.

Každý si v tomto režimu všimne, že když bude hýbat myší a držet přitom levé tlačítko, bude se kamera naklánět a otáčet, jako v letadle.

Ale až při podržení pravého tlačítka myši a pozvolném pohybu myší dopředu se „letadlo“ rozletí vpřed, a to, jak moc se myš dostane vpřed či vzad od své počáteční pozice, určuje změnu v rychlosti vašeho pohybu.

Ve zkratce, levým tlačítkem se otáčíte, pravým ovládáte směr (vpřed/vzad) a rychlost pohybu.

Minulý víkend jsem strávil u rodičů v Brně. Seděli jsme s bratrem u počítače, a přemýšleli, jakou si pustíme hudbu. Zeptal jsem se ho, jestli slyšel jeden z posledních mixů od Scratch Pervertz, a když odpověděl že ne, řekl jsem si, že se po něm podívám. Ještě než jsem ale vůbec stihl napsat jméno, napadlo mně, že bych to vlastně mohl udělat jinak. Připojil jsem se přes VNC vzdálenou plochu do svého počítače v Praze, a nastavil svůj pracovní Apache webserver tak, aby mi dovolil přístup do složky s hudbou. Stačilo se pak připojit, proklikat se k patřičnému albu, a přetahat odkazy do playlistu ve Winampu. Hurá, úkol splněn, ale na takové věci přece musí být nějaký praktičtější způsob, ne? Co kdybych si chtěl pustit nějaké video? Asi by to šlo podobně, ale to jen díky tomu, že mám slušnou linku. Takže jsem chvíli hledal, prozkoumal několik řešení pod Windows, ale nebyly to o mnoho lepší varianty, než používat Apache. A jelikož pro ten večer už jsem přístup k hudbě vyřešil, pustil jsem to z hlavy. Další den ráno se ale na Lifehackeru objevil nový post, věnující se přesně tomuto tématu, a jedno ze zmíněných řešení byla služba Orb, dovolující přistupovat k médiím na vlastním počítači odkudkoliv. Vypadalo to docela schopně, tak jsem to zvědavě nainstaloval. A předčilo to moje očekávání. Orb vám dovoluje přes webové rozhraní přistupovat k hudbě, filmům, obrázkům a dokumentům na vašem domácím počítači. Můžete soubory třídit, tagovat, rozdělovat do playlistů a provádět další podobné skopičinky, ale to není to hlavní. Orb totiž umí média konvertovat a překódovat na jiný bitrate. Nejen tedy, že teď můžu poslouchat všechno, co mám v počítači, i v práci za velmi restriktivním firewallem – díky tomu, že mám net i přes mobil, mám ke svým věcem přístup prakticky odevšud. Samozřejmě, v místech, kde je GSM síť vytížená, to s rychlostí a tedy i kvalitou není příliš slavné, ale na ty šumítka, co k Nokii N70 dodávají, to pořád stačí. I na filmy se můžu dívat přes mobil – a na to, že to běží cca 80-120 kbps je kvalita až překvapivě dobrá. Ještě před pár dny mně nenapadlo, že bych něco takového mohl chtít, a dneska mi přijde, že to je taková samozřejmost, že bych se bez toho neobešel (tedy samozřejmě obešel, ale je to příjemný luxus :) Na co sebou nosit přehrávač, do kterého se stejně vejde jen celkem omezený výběr, do kterého je potřeba ty věci nakopírovat a v případě filmů třeba i překódovat, když mi vlastně dneska slušný mobil s nepříliš drahým datovým tarifem dovoluje přístup ke všemu, co mám doma? O tom, že přes ten mobil můžu odkudkoliv na net ani nemluvím :)

je celkem zajímavá služba, která pomocí pluginu v přehrávači sleduje jakou hudbu si pouštíte a statistiky nahrává na server. Jde tedy sledovat, jakou hudbu si přehrávají vaši známí, najít věci podobné něčemu, co se vám líbí, komentovat, tagovat, a tak dále, klasické Web 2.0 záležitosti. Vím o last.fm už dlouho, ale plugin do Winampu jsem zprovoznil teprve před pár dny, když jsem vyřešil, proč mi kdysi nejel (chtělo to nepoužívat Winampí mp3pro kodek na přehrávání klasických mp3). No a protože vím, že máte zajímavý hudební vkus, dejte vědět (třeba v komentářích), pokud už last.fm používáte (a já si vás nepřidal do přátel :) Moje last.fm statistiky (zatím nepříliš reprezentativní).

Jinak jsem si po kdovíjak dlouhé době všiml, že mi tu v Exploreru neběží půlka věcí, některé jsem napravil, nicméně vložené playlisty z YouTube pořád dělají (text mizí pod sloupcem vpravo). Je to jednoduché – používejte Firefox :) Plus jsem přidal RSS syndikaci pro odkazy a všechno ženu přes FeedBurner.

Konečně jsem se dostal k tomu, že jsem si tenhle prográmek stáhnul. Nic moc jsem od toho nečekal, a hodně, hodně mně to dostalo.

Pocit, který člověk zakouší, když se dívá na místo, na kterém před necelým rokem stál (34°20’42.52″S, 18°55’39.40″E, útes nad botanickou zahradou v Jižní Africe), se nedá nazvat jinak než božský. Je to jako hodně upgradovaný pohled z letadla. Už se vidím, jak někde jedu autem, kouknu na notebook, a vida, tadyhle to údolí vedle vypadá velice příjemně, uděláme si malou zajížďku… Až se konečně dostanu k tomu zpracovat a zveřejnit své fotky z JAR, přidám asi k většině koordináty…

Update: Zůstal jsem u toho celé odpoledne a večer, a teď jsem u toho zas. Tohleto je způsob, jak dětem ve škole udělat zajímavý zeměpis (ideální by to bylo, jako na jedné experimentální škole, ve formě „dězepisu“, kdy se učí spojený dějepis a zeměpis, což je imho podstatně lepší než to učit zvláš?). Je to způsob, jak se zamilovat do téhle planety (pokud ještě zamilovaní nejste), a trochu se podívat na její fungování. Je krásně vidět, jak se zasouvá indická deska pod asijský kontinent, a tím, jak se země „shrnuje“ vznikají Himaláje. Jsou krásně vidět plíce planety, amazonský prales, který vypadá jako pastvina pro beránky, a pokud vás jeho kácení dodneška nechávalo chladnými, stačí se podívat na výsek, který těm plicím člověk způsobil – je to jako rakovina. Jsou vidět sopky v Jižní Americe. Jsou vidět ledovce, tekoucí údolími a rozvalující se na pólech. Fraktálové uspořádání celé planety. A vedle toho všeho lidské výtvory. Dejte si Japonsko. Podívejte se, jak velké je Tokyo a města kolem. Čínu. Kolik smogu je v Šanghaji. Detailní města v západní Evropě… Úžasný počin. Zatím málo rozšířený, ale je to podobně převratná záležitost jako samotný Google vyhledávač. Dává to prostě věcem a informacím jinou perspektivu. Mimochodem, je tam velmi málo informací týkajících se České republiky. Doplnil jsem třeba Macochu a Moravský kras, a několik objektu u slavkovského bojiště Austerlitz. Je to jako s Wikipedií – je potřeba tam věci přidávat, protože nikdo jiný to neudělá.