U příležitosti nadcházejícího Boom Festivalu 2012 (kam se nechystáme, ale určitě to bude super) jsem z hlubin disku vydoloval starší zápisky, které jsem si udělal z ročníku 2008, ještě na původním místě, o tom, jak to vypadalo při příjezdu. Autem, kterým jsme jeli i v roce 2006 ve čtyřech narvaní až po střechu, nás tentokrát jelo pět, a ačkoliv to pro pasažéry kdovíjak pohodlné nebylo, cesta na divoko za pomoci Google Earth byla velice příjemná, protože se docela dobře hledaly místa na spaní i na koupání. No nic, kdo jedete, užijte si portugalské vedro, a kdo nejedete, třeba budete mít za dva roky další, tentokrát už postapokalyptickou šanci.
Fronta
Den před otevřením jsme v pět ráno dorazili na opačný břeh jezera, kde pak celou dobu běžel teknařský „festival“ AntiBoom, jehož zvuk pak vítr zanášel i k nám na poloostrov. Přes den jsme si zajeli nakoupit, načerpali vodu z (pro nás nově objeveného) pramene cestou z kempu do vesnice, a večer jeli obhlédnout budoucí frontu. Na bráně nám řekli, že otevírají v devět, že na příjezdové cestě policie nenechává nikoho parkovat, a že kousek zpátky je k dispozici PreBoom Camp (zoufale narvaný). Auta na hlavní cestě sice neparkovala, ale všechny boční byly celkem plně obsazeny, a tak jsme jeli zpátky, ale tentokrát jsme místo u kempu na břehu jezera zůstali na prázdném odpočívadle u zmíněného pramene, uvařili si večeři atd. Vyzkoušel jsem v místním supermarketu právě zakoupenou hamaku za 7 euro (u nás, když jsem našel ji po dlouhém procházení sportovních obchodů, které ve skutečnosti prodávají sportovně vypadající oblečení a občas k tomu nějaké doplňky jako třeba míče, stála houpací síť 2400 a k tomu za 700 byly jakési upevňovací postroje), a ačkoliv se mi napřed podařilo nalomit slušně vzrostlý stromek, po převázání tohoto konce k zahrádce auta se hamaka ukázala jako dobrá koupě.
Během večera jsme na parkoviště donavigovali ještě další dvě auta s Čechy, a domluvili se, že ráno vstaneme tak v 7, a pojedeme se zařadit do (tou dobou určitě ještě relativně krátké) fronty. Vstali jsme v 8 a na devátou už jsme stáli – na křižovatce ve vesnici, od které je to k vnější bráně ještě dobrých 5km. Navrhoval jsem, že by bylo dobré, kdyby část výpravy vyrazila se stany pěšky a obsadila vhodné místo, když už nám výsadek přímo u brány s obdobným cílem zkazila fronta a frekvence aut v protisměru. Nakonec na to došlo, ale až skoro v poledne (příjemný čas na cca. 6-7km procházku).
Tak nějak jsem od začátku počítal s tím, že ve frontě strávíme celý den, a možná i noc, protože už jsem ji během předminulého ročníku absolvoval pěšky – takže když se tak opravdu stalo, nijak přehnaně mi to nevadilo. Stín jsme si udělali (mj. levným slunečníkem, další výhodná záležitost ze supermarketu v Castelo Branco), jídlo a vodu jsme měli, a občas, když se tak nedělo ze sousedních aut, jsme si mohli pustit i hudbu.Kolem proudily davy lidí se zavazadly všech možných typů, novinkou se zdálo být používání vozíků z vesnického obchodu na jejich převoz – až do pozdního odpoledne si zřejmě ubývajícího počtu vozíků v supermarketu nikdo nevšiml. Během dne nás několik lidí požádalo o drobné na lístek, jiní nakoupili led a pivo nebo třeba zmrzlinu, a během cesty toto osvěžení ze svých mrazících tašek nabízeli, a občas někdo nabízel nějaké to nelegální povyražení. Míjelo nás slušné množství aut, místních, cizích a taxíků, razících si oběma směry cestu v protisměru podél kolony. Říkali jsme si, že ty předbíhající snad vpředu policie otáčí a posílá na konec fronty, a vzhledem k frekvenci policejních aut a občasné záchrance (pro nepřipravené mohla být fronta opravdu moc) jsme neměli moc chuť snažit se o něco podobného – beztak bychom vpředu skončili v náruči policajtů nebo v nějakém šíleném chumlu.
Ve tři odpoledne jsme se od původní křižovatky posunuli všeho všudy tak půl kilometru – říkali jsme si, že ty boční cesty a PreBoom Camp už by tedy konečně mohly být uvnitř, a konečně dojde řada na nás. Dodávka před námi se proměnila v Chaiovnu zrovna když se frekvence posunů začala o něco zvyšovat, a když dvakrát vyložili nádobíčko, aby ho vzápětí dlouhé minuty zase ukládali zpátky do auta, aby mohli popojet, odložili jsme stranou první slupku slušnosti a prostě je předjeli. V tu chvíli frekvence popojíždění opět ustala, a to tak, že absolutně. Pak se začalo stmívat, a další slupka padla. Jdeme to zkusit předjet, pěší zvěd vpředu zjistil mezeru podobnou té, co vznikala před dodávkou na chai. Do mezery jsme se skutečně zařadili, a pak už to šlo ráz na ráz. Byla to dobrá škola, jak se neupejpat a prostě se tlačit dopředu. Protesty okolí, troubení, blikání, ba i sepjaté ruce, kterými nás prosily nějaké slečny, ať je nepředjíždíme, jsme ignorovali, a rychle se ukázalo, že jsme dobře udělali. Nemálo aut totiž na popojíždění kašlalo a nechávali před sebou mezery – toho zase využívali ostatní předjíždějící, a fronta se tedy pro ty vzadu skoro nehýbala. S rychle postupující tmou jsme si uvědomili další jev – auta nepopojížděla, protože zmožený řidič usnul. Když to byla třeba velká dodávka nebo dvě, ti za ní si ani nemuseli všimnout, že před nimi vznikla mezera, a poslušně čekali, až se ten před nimi pohne.
Zbytek noci už se mi trochu slévá. Bylo zataženo a na vrcholcích kopců kolem svítily vesničky a města – v Portugalsku častý jev, asi proto, že na kopcích je díky větru i přes den snesitelně, jak jsme zjistili díky kempování na horní hraně kopce během Boomu – a osvětlovaly zespodu bouřková mračna. Výsledné divadlo bylo dechberoucí, a dokonce i místy sprchlo. Dotlačili jsme se ke křižovatce, přes neustálé protesty ostatních aut a lidí. Když jsme se v jednu chvíli schovali do mezery před protijedoucí sanitkou a policejním autem, troubil a blikal na nás zezadu vztekle obytný vůz. Když pak ale byl vzduch čistý, a my se žraločí jistotou vyrazili dál dopředu, ztichnul, vydal se za námi a hned si polepšil o pěkných pár set metrů, než někde vyměknul a zajel. My se tlačili dál, občas si zatelefonovali, když někdo zůstal pozadu, a projeli několika místy, kde to podle nakupených aut po celé silnici vypadalo, že se fakt projet nedá – přitom ale nikdy nešlo o nic než o nějaký místní zmatek, který se dal s trochu vůle krásně projet.
Pak jsme se konečně dostali ke křižovatce s hlavní boční silnicí. Fronta – skutečná fronta, kde policisté pouštěli auta zipem střídavě z obou směrů, měla cca sto metrů. Všechno za tím, celá ta dlouhá, stojící, neposouvající se fronta, byla jedno velké nedorozumění. Už jsme taky zahlédli policejní auto, jak se vydává podél kolony zpátky, budí spáče a nutí lidi se posouvat. Kdybychom se bývali tlačili hned ráno, nebo to aspoň jeli „prozkoumat“, mohli jsme si celodenní vedro ušetřit. Ale zas tak hrozné to nebylo, leccos jsme se naučili o dynamice fronty – a navíc náročná pouť zvyšuje prožitek z dosažení cíle.
Za křižovatkou jsme se už celkem stabilně posouvali až k PreBoom Campu, kde pořadatelé sváděli auta ze zatarasené silnice do polního areálu, a tam je v mračnech prachu stavěli do paralalelních řad. Po půl hodině se dala do pohybu řada úplně vlevo, a to tempem, se kterým by se na naši řadu dostalo tak možná ráno. Samozřejmě to nevydrželo a daly se do pohybu řady všechny. Když došlo na nás, ocitli jsme se před několika pořadateli v reflexních vestách, kteří se vlastními těly vrhali před řady aut, aby se jakž takž rovnoměrně dostalo na všechny (smůli měli hlavně ti, kteří stály za auty, jejichž posádka ztratila trpělivost a šla pěšky). Hodně zajímavá situace – tůrování motorů, spousta testosteronu, snaha natlačit se do jakékoliv mezírky jako první, a zoufalé výrazy pořadatelů. Když jsme opět najeli na silnici, museli jsme ještě několikrát předjet spící auta, a pak už jsme byli za vnější bránou, a sjížděli kaňonem k jezeru. Po chvíli nás opět čekaly zadní světla kolony. Když kolona popojela, auto před námi zůstalo stát. Po chvíli čekání jsme váhavě zatroubili, a vida, osamocený řidič se probral a popojel. A vzápětí při dalším posunu zůstal zase stát. Bylo nám už trochu líto ho předjíždět, tak jsme ho mnoha a mnoha troubeními celou cestu až k vnitřní bráně budili. A pak už jsme měli pásky a byli uvnitř, a když pořadatelé na bráně viděli k prasknutí nacpané auto (přestože jsme v něm byli jen tři místo pěti), ani nechtěli ukázat kufr.
Parkoviště na nás čekalo na úbočí kopce hned za bránou, oproti loňským ročníkům, kdy bylo na pláži o dobrý půlkilometr dál, našli jsme se s naším výsadkem, vzali nejnutnější věci z auta, a vyrazili na hlídané místo.
Než jsme tam došli, začalo svítat, a když jsme místo shlédli, a rozhodli se najít lepší, bylo už světlo. Lepší místo jsme našli o kousek dál a výš, na horní hraně kopce. Na místní poměry docela rovné, se stromem, později se ukázalo, že i s celodenním a občas docela silným větrem, který se ale staral o snesitelné klima. Natáhl jsem hamaku, kolegové postavili stan, a šli jsme spát.
Plán na příště je buďto na Boom přijet něco dělat, a vyhnout se frontě zcela, nebo hned ráno udělat pěší výsadek u brány a autem přijet až další den. A když už do fronty, tak s dostatkem jídla, pití, a nebát se být trochu průrazný…