Domino

Za sedmero městy a sedmero ulicemi, za sedmero bloky a v sedmém patře stál jednou jeden stůl, a na něm obyčejná dominová kostka. Na horní polovině měla dvě bílé tečky. Na dolní polovině měla tři. Stála na stole mezi tisíci dalšími obyčejnými dominovými kostkami a dělala, co dominové kostky obvykle dělávají, nebo alespoň ty dominové kostky, na které dohlédla – stála a nedělala nic. Dominové kostky měly své Bohy. Občas přišli, a některé z nich posunuli. Občas dokonce některé dominové kostky odnesli. A kostky se Bohů bály a zároveň se k nim modlily. Vedle Bohů měly kostky i své mýty a pověsti. Říkalo se v nich, že všechny Kostky na stůl postavili Bohové kdysi v minulosti, a že až se naplní čas, který Bohové Kostkám vyměřili, přijde Kostka, která bude vědět, co má dělat, a tak se stane, že Svět bude proměněn. Některé kostky si myslely, že báje tím mají říci, že celý svět i se stolem a zářící lampou nad ním jednou skončí. A tak stály a snažily se stát, jak nejlépe dokázaly, aby je Bohové vybrali a přesunuli, což byla velká čest. Jiné kostky to zase celé považovaly za báchorku, myslely si svoje, a protože nemohly dělat nic jiného, tak také stály. A některé kostky na mýty nemyslely vůbec, protože jim přišlo, že už tak mají příšerně moc práce se stáním. A čas plynul.

Naši kostku mýty zajímaly. Připadalo jí, že mýty rozumí životu dominových kostek mnohem lépe než kostky samy. A protože věděla, že mýty hovoří symbolickou řečí, uvažovala, co vlastně chtěli Bohové skrze tyto báje sdělit. A pak se jí náhle jednou rozblesklo – kdo říká, že kostky musí jen stát? Vždyť by mohly i ležet! Celé to dávalo dokonalý smysl, zdálo se, že to je přesně to, co musí udělat, a naše kostka byla nadšená. Hned se také pochlubila svým sousedům. Avšak ti hned jak zaslechli zmínky o ležení, začali namítat, že ležet napřed znamená spadnout, začali naši kostku osočovat, nebo prostě přestali poslouchat. A kostka byla zklamaná. Ano, ležet by napřed znamenalo spadnout, a padání bylo pro kostky nepředstavitelná potupa. Spadnuté kostky sice odnášeli Bohové, ale určitě to nebylo nic, co by slušná kostka chtěla dělat.

Naše kostka se dozvěděla, že prý není možné, aby kostky padaly, protože jinak by jim to Bohové sdělili. Kostky odjakživa stály a proto to tak má být i nadále. Kdyby Bohové chtěli, aby kostky ležely, prostě by je na stůl položili.

Ale přes neúspěch svých revolučních myšlenek u kostek kolem si naše kostka myslela svoje. Uvažovala, co má dělat dál. Na jednu stranu chápala ostatní, protože sama měla z padání velký strach. Spadnuté kostky odnášeli Bohové, ale nebyla v tom žádná čest. Spadnutá kostka byla jako mrtvá kostka. Ale ležení jí stále nešlo z hlavy. Když se snažila poctivě stát, musela přitom myslet na ležení. Když se stát vůbec nesnažila, a přesto stála, bylo tu padání a ležení, které ji naplňovalo rozechvěním. Jaké to je? Jaký je to pocit? Snažila se zjistit od ostatních, jestli znají nějakou kostku, která by spadla a zůstala ležet, ale prý je Bohové všechny odnesly. Přesto už byla skoro rozhodnutá. Spadnu, říkala si, a to nejhorší, co se může stát je, že mně Bohové odnesou. A vzhledem k tomu, že nikdo vlastně neví, co se stane s odnesenými kostkami, není důvod se toho bát, vysvětlovala své myšlenky sama sobě. Co má být, že mně odnesou Bohové, aspoň budu vědět, jaké to je, budu vědět něco víc než ostatní. Kdo víc by mohl vědět o mýtech než Bohové, kteří nám je seslali? Kdyžtak jim řeknu, že jsem se snažila jednat jak nejlíp jsem dokázala, přesvědčovala se kostka. A přesto, že se ležení zdálo být tou jedinou logickou možností, stále se bála.

Aby vůbec něco podnikla, zkusila se s velkým strachem napřed jen malinko zakývat. Ani její nejbližší sousedé si toho vůbec nevšimli. Zkouška přinesla zajímavé výsledky. Už jen při rozkývání začala kostka cítit, že tohle by mohlo být přesně ono. Začaly skrze ni proudit úplně odlišné myšlenky, a celý svět začal dávat smysl. Ležení bylo jasně jediná věc, kterou kostka mohla udělat, aby změnila svůj svět, a jestli pro to bylo třeba udělat i něco nepříjemného, tedy spadnout, nezbývalo, než zatnout zuby a pustit se do toho. Zkusila se zakývat ještě jednou, tentokrát víc, a po chvíli znovu, tak moc, že už se skoro překotila. Teprve pak byla spokojená, protože věděla, že dokáže spadnout, kdy jen bude chtít, ale ostatní kostky to nadmíru rozrušilo. Některé ji hned se strachem odsoudily. Jiné si říkaly ? je to její věc, ale myslíme si, že to je blázen. A jiné se samy začaly zkoušely kývat a mnohé z nich to začalo bavit.

Když nadešel čas, ve kterém se naše kostka rozhodla spadnout, kývání už vyzkoušela dobrá polovina ostatních kostek. Většina z nich to považovala za úžasnou novinku a skvělou zábavu a mnoho z nich tvrdilo, že nechápou, jak až doteď mohli všichni jen stát. Některé halasně rozhlašovaly, že ti, co stojí, jsou konzervativní hlupáci, a všichni by se měli kývat. Dokonce se našlo několik, které prohlásily, že ony už se kývou dlouho, a že se jen obávaly, aby kývání někdo nezneužil. Ale všechny kostky, které to vyzkoušely, sborově chválily naši kostku. Stal se z ní skoro hrdina, ale na ni už to skoro nemělo vliv. Věděla, že kývání samo o sobě nemá žádný význam, protože ve skutečnosti nic nemění. Místo stání se prostě jen budou všichni kývat, a tak stále byla rozhodnutá vyzkoušet, co se stane, když spadne. Ať ji ostatní třeba proklejí, ať si myslí, že byla hloupá. Na tom vůbec nebude záležet. Ona to bude vědět. Všechno to bylo jasné. Kterákoliv kostka může spadnout, ale všichni ostatní se prostě moc bojí! A tak ještě chvíli pozorovala nezvyklý pohyb všude okolo, a když se opravdu nic dalšího nedělo, řekla si dost. Tři, dva, jedna – a hop!

Překotila se na stranu, a jak padala, zasáhla horní hranou svého souseda, a ten začal padat také. A za ním spadla další kostka, a další, a vlna se začala rozbíhat skrze řady kostek na celém stole. Všechny kostky jí byly zasaženy. A s tím, jak spadly na stůl, změnila se jim rovina pohledu ať chtěly nebo nechtěly, a všechny pochopily, že to byl jejich cíl od začátku bytí. Každá kostka na to mohla přijít. Každá kostka mohla spadnout. Mohla to kdykoliv udělat udělat kterákoliv z nich. Přesto to nakonec musela zahájit jedna jediná. Ta naše.