Na Vánoce jsem si za mírnou cenu pořídil přes ebay mobil/pda HTC Universal (konkrétně v britské verzi XDA Exec). Je to fajn věcička, Windows Mobile by sice mohly být vychytanější, ale s tím se dá žít, a velikost a váha by mohly být menší, ale pak by tam zase nebyla klávesnice (o které jsem nicméně zjistil, že ji vlastně až tak moc nepotřebuju). Hlavní účel, ke kterému mi zařízení slouží, je (vedle mobilování, hudebního přehrávání a občasného nahlédnutí na web) čtení knih a komiksů, a rád bych se zase podělil o několik tipů na zajímavé knihy. Jsem líný hledat, nicméně předpokládám, že tyhle knížky zatím česky nevyšly, ale zato byly (aspoň 2 ze 3) vydány zdarma, což by mohla být motivace zapracovat na své angličtině. Pokud tedy máte zájem o nějaké kvalitní scifi, račte dále…
Karl Schroeder – Ventus
Odehrává se ve vesmíru, který je už tisíc let hustě kolonizován lidmi. Planeta Ventus je ale výjimečná – v počátcích vesmírné kolonizace na ni byly vysazeny nanotechnologie, jejichž zdrojové plány se ztratily v následném konfliktu, a které na ní měly připravit prostředí pro lidi – v podstatě uměle vytvořit přírodu. To se podařilo, ale někde nastal problém. “Mecha”, kteří se starali o udržování celé ekologie v chodu, přestali komunikovat s lidmi, a ačkoliv jejich představa planetární rovnováhy proti lidem jako takovým nic neměla, pokusy zasáhnout do umělé přírody nebo přinést na planetu technologické vymoženosti se setkaly s odporem. Lidé na Ventusu tedy žijí ve středověkých podmínkách, bez technologií a bez spojení se zbytkem vesmíru.
A do tohoto světa se pouští mladý Jordan, kterého začaly trápit sny, ve kterých se dívá cizíma očima na vzdálené události. Pod vedením dvou “agentů”, kteří mají za úkol najít a zlikvidovat právě člověka, do jehož vnímání se Jordan ve snech napojuje, se naučí nebát se svých schopností, a jeho putování ho přivádí na stopu po staletí zapomenutým tajemstvím mechanického života na planetě.
Ventus je o nápaditých detailech. Je na něm příroda, ve které každá věc má svého ducha, protože každá věc je prorostlá “mecha”, tedy nanoroboty, kteří se starají o rovnováhu na planetě. Jiné formy “mecha” obklopují planetu jako lesklá vlákna. Pak se taky může stát, že přiletí několikakilometrový “měsíc”, a z něj vysunutá rypadla vám rozmačkají statek, protože u vás vypozorovaly nějakou formu technologie… Charaktery postav jsou jiná podobná věc. Člověk, do kterého “vidí” náš hrdina Jordan, je jedním z lidí, kteří ze sebe nechali udělat součást umělé inteligence, proti které lidstvo před krátkou dobou vyhrálo válku. Je tedy zase jen sám za sebe, a bolestivě přichází na to, že ačkoliv byl v minulosti součástí nezměrné inteligence, je vlastně stále jen člověk. Nebo královna, která v poušti nechala vytvořit experimentální vesnice – v jedné se nepoužívají peníze, jinde jsou povolené svazky stejného pohlaví – a za to teď čelí válce vedené vlastním parlamentem…
Ventus je jedna z těch knih, u kterých je člověku líto, když už to končí, a vzhledem k tomu, že lidé, přihlášení k mailinglistu na http://www.tor.com ji měli zdarma, neměl by být problém ji sehnat, a zálibně pokukovat po dalších věcech od Karla Schroedera – teď třeba opět na tor.com vypustili Sun of Suns, se světem, který je neméně originální a podivuhodný.
Rudy Rucker – Postsingular
Tahle kniha je trochu praštěná – postavy i události působí trochu nepřirozeně. Nic to ale nemění na tom, že jsem četl s otevřenou pusou a po zádech mi přebíhalo chvění. Postsingular má totiž nápad(y). A je zadarmo – http://www.rudyrucker.com/postsingular/.
Úvod – chlapík, který v dětství přišel o kamaráda, si usmyslel, že svět by byl lepší, kdyby byl jen virtuální, a vytvoří nanotechnologii, která má za úkol oskenovat celý svět, rozložit jej na atomy, a s takto utrženými materiály vytvořit virtuální realitu, ve které ten svět bude pokračovat – fyzicky tedy přestane existovat Země i všechno na ní, a bude to přetvořeno v obří simulátor, ve kterém život bude pokračovat. Stačí pár kontaktů na správných místech a nějaké to ukvapené politické rozhodnutí, a mašinerie je spuštěna. Země postupně mizí, a objevují se první hlasy zdravící zbytky lidí z virtuální reality s tím, že se vlastně není čeho bát, a že si ani ničeho nevšimnou.
Kolegovi onoho chlapíka se ale tenhle plán už před časem přestal líbit, i když sám pomáhal s vývojem, a tak si řekne, že to zkusí zastavit. Ví, jak jsou nanoroboti naprogramovaní, a má kód, který spustí opačný proces – to, co už bylo přežvýkáno, se tedy vrátí do původního stavu. A naštěstí má taky autistického syna, kterému nedělá problém si kód zapamatovat, a jakmile je nanoroboty pohlcen, dostane se kód na místo určení. Sláva sláva, funguje to, Země je zachráněna. To byla cca. první kapitola.
Nějak jsem nerozuměl, co by po takovémto úvodu mohlo následovat. Po pravdě jsem ani nevěděl, jestli stojí za to dál číst. Stálo. Onen kolega, který zachránil svět, totiž o nějaký čas později přichází z vlastní variantou nanorobotů, tentokrát to nejsou nants ale orphids. Nemají za úkol všechno zničit a znovu nasimulovat. Místo toho mají jen všechno pokrýt. A líčení světa, pokrytého mikroskopickými počítači s výkonností, o jaké si můžeme nechat zdát, a které jsou navíc spojené sítí, je důvod, proč stojí za to Postsingular číst. Lidské mozky najednou můžou pomocí orphidnetu komunikovat, dívat se na vzdálená místa, můžou si v orphidnetu pamatovat nebo pomocí něho chápat, pak v orphidnetu začnou vznikat autonomní bytosti, a to, že vedle našeho světa existuje ještě svět paralelní, už je jenom taková bizarní třešnička na dortu.
Vernon Vinge – A Fire Upon The Deep
Další sci-fi, a další balík originálních nápadů. Výherce ceny Hugo z rokou 1991.
Překročit rychlost světa? Žádný problém, stejně jako třeba vytvořit vědomé počítačové programy. Ale ne tady – stará Země je v pomalé zóně, v oblasti, kde charakteristiky vesmíru rychlost světla překročit nedovolují, a nedovolují ani fungování jemnějších technologií. Naštěstí je stará Země pro lidstvo už dávno jen legenda, lidé už si při expanzi do vesmíru znovuprošli i dobu středověku, kdy došlo k úpadku a ztrátě technologií, a v současnosti je centrem lidské civilizace Sjandra Kei v Beyond, tedy v oblasti, kde se dá cestovat a komunikovat nadsvětelnými rychlostmi, kde vedle lidí fungují tisíce dalších ras, a kde funguje i galaktická “síť tisíce lží”. Hlavní hrdinka, kterou sledujeme v první dějové linii, funguje jako pokročilejší varianta knihovnice, pracuje se semiinteligentními systémy, které se starají o překlady, analýzu a porozumění datům na vesmírné síti – představte si chaos na dnešním internetu, a vemte si, že místo tisíců lidí jej vytvářely tisíce ras po miliony let, celé civilizace po sobě zanechávaly archívy a tak dále.
Lidská civilizace má také novou kolonii v Transcend – oblasti za Beyond, kde se zákonitosti vesmíru opět posouvají, a na této kolonii zkoumají prastaré, ze sítě odpojené archivy. Sice vědí, že je radno si dávat velmi dobrý pozor, jaká data v Transcend uvedete k životu, ale obsah archivu se ukáže být přece jenom fikanější, a poté, co si čerstvě se uvolnivší Blight podmaní onu kolonii a z lidí udělá své loutky, spustí razantní postup vesmírem. Ostatní civilizace to napřed považují za ukázku lidské hlouposti, ale když pak jedna za druhou podléhají tempem nevídaným, začínají si dělat starosti. Poté Blightu podlehne i jedna z Powers, bytostí sídlících v Transcendu, které jsou z běžného hlediska bohy, a to už značí vážný problém. Ukazuje se, že řešení by se mohlo nalézat na lodi, která z původní lidské kolonie utekla těsně před katastrofou, a přistála někde v Lower Beyond, kousek od hranic pomalé zóny.
A příhody osazenstva této lodi sledujeme ve druhé dějové linii. Planeta, na které přistáli, je ve středověkém stadiu. Jejími obyvateli jsou smečky zvířat podobných psům. Z pasažérů na lodi jsou provozuschopné jen dvě děti, bratr a sestra, přičemž každého se zmocní jedna místní frakce a snaží se z nich vytěžit vědomosti a tedy výhody. Jací nevídaní tvorové! Jsou smečka sami o sobě! Nejsou slyšet, když přemýšlí, a mohou se tedy k sobě bez problémů přiblížit, aniž by si navzájem rušili myšlenky a způsobovali chaos. A ty jejich obratné končetiny s prsty!
Místní tvorové jsou totiž opravdu smečky. Jedna bytost neznamená jedno tělo. Jsou to skupinové mysli, každá mysl je tvořena z několika těl, která se musí nacházet ve vzájemné blízkosti, aby se slyšeli myslet, a mohli koordinovaně fungovat. A podle toho, z jakých jedinců je bytost poskládaná, má své vlastnosti, pamět a tak dále. A celá civilizace je podle toho strukturovaná.
Celou knihu se střídají dějové linie knihovnice a jejích společníků, pro které se cesta k pomalé zóně ukáže jako jediná možnost jak přežít, a dětí, kterým nezbývá než fungovat mezi smečkami. V závěru se linie protínají v kataklyzmatu galaktických rozměrů, které mně po pravdě trochu zklamalo, ale nevím, jak jinak bych to vyřešil, takže taky dobře.
Velmi barvitá a atmosferická záležitost.