Stejně jako loni jsem na festivalu MöBio připravil „hru“ – výlet do lesa po značkách („artefaktech“) z duhového krepového papíru. Letos byla celá záležitost podstatně kratší a na konci navíc nečekaně utnutá, protože prostě bylo málo času.

Navíc sotva jsme jeden večer začali chystat finální stanoviště, od kterého jsme pak zpětně chtěli vyrábět trasu, vynořil se z lesa myslivec, a začal se nás velmi ostře dotazovat, co tam děláme, a když jsme mu to vysvětlili, začal nám hrozit problémy s tím, že festival je v Tišině, oni to tam nemají rádi, a ať se ani neopovažujeme tahat lidi jinde.

Začali jsme se s ním dál bavit, náhled zvenku je vždycky zajímavý, a zkoušeli jsme mu vysvětlit, že přece o nic nejde, že lidé prostě půjdou po cestě, která na louce stejně je, nikde není žádný zakázaný vstup, tak kde je problém. Nakonec z něj vylezlo, že na prvním ročníku v Tišině byl i přímo na akci (od ostatních jsme se pak dozvěděli, že jestli to byl on, tak se i patřičně vylil), a že se mu to vlastně líbilo, ale že o dalších ročnících pak slyšel (jen slyšel), že tam byl bordel, a že přece v televizi ty technopárty taky zrovna nechváli. Trochu jsme mu vysvětlili, že nejsme žádná technopárty, nebo ne v tom smyslu, jak se o nich dnes referuje v médiích, a dál se zajímali o to, co jim tedy vlastně na celé události vadí. Nakonec jsme se dobrali k tomu, že vedle toho, že zrovna spousta zvířat vyvádí mladé, jsou nejhorší odpadky, které zůstávají po okolí, hlavně kolem příjezdových cest. Dali jsme mu za pravdu, že to tak asi je, a omluvili se, že jsme si toho nevšímali. Při uklízení hry, kterou jsme pak vytvořili na podstatně kratší trase jen okolo tábora, jsme pak opravdu vyzbírali věci jako lahev od vína – na jednu stranu je to hloupé, ale asi opravdu bude nutné na letáky psát „prosíme neodhazujte odpadky v lese“. Pozvali jsme ho, ať se zase přijde podívat, aby to neměl jen z doslechu (neviděl jsem ho, předpokládám, že nepřišel), a už relativně přátelsky jsme se rozloučili s tím, že mu tedy lidi po loukách vodit nebudeme.

Stejně jsme nakonec přípravy dokončili až v sobotu po obědě, stejně jako loni. Oproti loňsku už se některé skupinky aktivně zajímaly, kdy to bude a jestli už můžou vyrazit. No a k čemu tedy vyrazili? Možná si napřed dejte loňskou story, a pak pokračujte dále…
Když jsem v loňském roce našel v Tišině početnou sešlost, nenapadlo mně zprvu, že by to mohlo mít něco společného se silným informačním artefaktem, ke kterému se tu v tom čase dal získat přístup.

Ti z vás, kteří se loni vydali do okolního lesa prozkoumat anomálie způsobené artefaktem, měli možnost s jejich pomocí nahlédnout jinam a setkat se s odkazem jakési zvláštní civilizace nomádů, podivuhodných cestovatelů pohybujících se po prazvláštních záhybech reality, kteří zjistili poté, co zakotvili v obzvlášť příznivých oblastech, že jako společnost ztratili svou původní schopnost pohybovat se „nad“ realitou. V závěru se ukázalo, že pro jedince, kteří se nenechali pohltit onou svůdnou oblastí univerza, neexistuje jiná možnost, pokud chtějí putovat dál a vyměnit pohodlí za dobrodružství, než se spolehnout na vlastní síly a vyprostit se z podbízivých cestiček oněch částí skutečnosti. Tolik obsah sdělení v loňských odlescích informačního artefaktu.

Po vašem víkendu v Tišině, kdy informační artefakt dosáhl nejvyšší intenzity, pak rychle zmizel za horizontem nám blízkých astrálních plání – a před několika týdny začal opět šplhat na obzor. Zdá se tedy téměř jistě, že když ne přímo obsah, tak alespoň přístupnost informačního artefaktu přímo souvisí s vaší aktivitou v Tišině, a je také velice dobře možné, že až se informační artefakt objeví nad horizontem událostí, bude opět možné snadno sledovat, jak se zrcadlí v naší běžné realitě – na místech, kam dopadnou intenzivnější odlesky, se objeví běžným vnímáním pozorovatelné anomálie, a v těch nejvýraznějších také kondenzované informace.

Na informačním artefaktu se od minulého roku nic nezměnilo, je tedy možné, že odlesky budou vypovídat o podobných věcech. Každopádně neváhejte, obzvlášť jestli máte alespoň občas chuť vyměnit pohodlí za dobrodružství. V lesíku na kopci u příjezdové cesty do tábora najdete první anomálie, a ačkoliv je jich v okolí jen několik, mohla by to být záminka k procházce.

Anomálie v lese relativně rychle končí, ale Möbiovu smyčku je možné završit pokračováním po cestě kousek za poslední anomálii, a pak hned doleva po stráni kopce zpět do tábora.

Pro tuto chvíli váš
poutník

První stanoviště

Naše civilizace se dostala za zenit, a všechen lesk nemůže zakrýt fakt, že věci jako by ztratily všechen smysl. Na povrchu se může zdát, že věci jdou dobře, v podstatě vládne blahobyt, ale přitom jako by jediné, co má význam, bylo nějakým příjemným způsobem zakrýt tuto prázdnotu. Ale pozlátko našeho pohodlného světa mělo i jiné projevy, než jen vzdálení se naší nomádské přirozenosti a upoutanost k několika málo vlnám. Přineslo třeba i přístup k mnoha učením, a ačkoliv jsme se po generacích úpadku probudili vlastně již hluboko v kritické situaci, víme, že bezvýchodnost, kterou by to mohlo vzbuzovat, je prostě jedna ze součástí skutečnosti v místech, na která naši předkové kdysi připutovali, a kde jsme poté zůstali pohlceni. A tak je dnes, stejně jako jindy a jinde, možné získat dostatek znalostí a zkušeností k nahlédnutí podstaty.

Ale schopnost spatřit svou skutečnou situaci většině z nově se probouzejících nestačila k tomu, abychom se dostali ze zajetí okolností. Ukázalo se, že je nutné opustit struktury, které jsme nechali vzniknout v informačních dimenzích, a na které jsme se navázali. A právě teď přišel okamžik, ve kterém vyvoláme okolnosti, vhodné k tomu, abychom mohli vyklouznout skutečnostem, na které jsme navyklí, a začít se opět projevovat a vnímat bez omezení, strachů a „jistot“.

Druhé stanoviště

Jako děti nomádů usazených před časy tak dávnými, že se v té době události ani neubíraly rovnoběžně podél časové osy, jsme vyrůstali pod tlakem zvyků, tvarovaných bohatými možnostmi oné oblasti v realitě, kterou jsme přijali za svou, a schválených mnoha generacemi našich předků. Ovlivňováni vazbami, které v našem nevědomém, leč dobrovolném uvěznění vznikly, se nejde divit, že mnozí z nás ani netuší, jak široký lán reality se skrývá ve směru, ke kterému ztrácíme přístup, pokud máme příliš mnoho pozornosti vázané ve světě, který nás záměrně tvaruje tak, abychom nemohli jinam. Ale celým univerzem se proplétají informační pláně podstaty, a znalosti na nich jsou snadno dostupné, pokud už víme, jak z této podstaty číst.

Naším cílem je z pasti vyzvednout a zkonsolidovat různé verze nás samých. Poté, co se tak z našeho izolovaného místečka probudíme do celku prapůvodní reality, budeme opět fluidní, schopní přesouvat své jádro a tím se osvobodit ze svazujících konfigurací, ve kterých je náš kmen zasekaný.

Víme, že ten drobný, pohodlný výsek skutečnosti, který jsme dosud obývali, zmizí. Místo něj se objeví nepoznatelný, nevysvětlitelný a často nebezpečný svět vzorů, vyzařovaných z podstaty. Opouštíme zdánlivě bezpečný svět konejšivých představ, ale dobrodružství, které nás čeká v prapůvodní realitě, našem dávném dědictví, stojí za to.

Třetí stanoviště

Náš nadcházející osvobozovací manévr způsobí, že se, mnozí poprvé, konečně setkáme s naší skrytou stranou, ztracenou v nánosech prázdných rituálů rozbujelé, leč zmírající civilizace. Nezbývá nám, než se vzdát všeho – veškerou koncentraci upřít na jádro, na podstatu, stáhnout všechna chapadla pozornosti a nechat celý svůj svět zaniknout. Víme, že objevení skryté strany po takovémto uvolnění může být smrtelně nebezpečné, a je proto důležité za žádných okolností nepřenechat pozornost lákání starých způsobů. Šok z nalezení možností naprosto nečekaných, přitom vlastně odjakživa zřejmých, je nutné přestát a udržet se v nově nabyté rovnováze. Lákání uplatnit nově nabyté prozření v realitě starých kolejí bývá v takové chvíli často fatální. Ale i ropucha na prameni, okovy zvyku, ztratí sílu, když se ukáže, že to, co vypadalo jako dvě strany, uzel na provaze, je vlastně neobyčejně důmyslně zamotaný kousek, paradoxní hříčka, kterou jde donekonečna zkoumat a zapomenout na zbytek světa. Podle moudrosti našich nomádských předků je ale uzel jen zdáním. Pevnost a stabilitu mu dodává naše vlastní pozornost. Když pozornost přesuneme ze zamotaných smyček na uzel samotný, ukáže se, že stačilo napnout, aby uzel zmizel.