Před chvílí jsem poslal do redakce Britských listů následující (dlouhý, doporučuji vytisknout) text. Bohužel nemám tři dny čas, abych ho mohl pilovat a vylepšovat, takže to holt bude muset stačit takhle. Pokud by se našel někdo další, kdo by ho chtěl publikovat, ozvěte se mi na mail kerray[na]kerray.cz
Kauza Czechtek
Ke kauze Czechtek už bylo řečeno a napsáno mnohé, přitom se stále prakticky nic nestalo. Paroubek s Bublanem a zástupci policie jako zaseknuté desky opakují stále stejné věci – postup policie byl v pořádku, lidé porušovali zákon. Důkazy o tom, že nemají pravdu, technaři mají a zveřejnili, a vedoucí místa přesto stále opakují stejnou pokroucenou verzi. Tisíckrát opakují zavádějící informace, a lidé bez návyku si informace ověřovat, jim věří, protože – proč by měla policie lhát? Trvání na zavádějících informacích je důvodem, proč zástupci demonstrantů odmítají jednat s ministrem vnitra i premiérem, zvláš? když nabídka k jednání vychází z naděje, že se podaří celou věc nějak ututlat a udržet si pozice. Ale demonstranti nemají zájem o to, aby se celá věc zametla pod koberec s tím, že když to příště bude legální, stát pomůže najít pozemek a všechno bude v pořádku. To už tady totiž bylo loni, a letošní snaha uskutečnit Czechtek na legálně pronajaté louce, s chemickými záchody, pitnou vodou atd., aby bylo co nejlépe dodrženy podmínky státu, je toho důsledkem.Kdyby na místě neuskutečnila policie svá opatření, celá akce mohla proběhnout prakticky bez trvalých škod. Nelze přijmout policejní argumenty, že bylo třeba odsunout lidi z nepronajatých pozemků, protože kvůli tomu není třeba brutálním způsobem vyklidit i pozemky pronajaté. Nelze taktéž přijmout argumenty, že bylo třeba zamezit, aby lidé na pronajatý pozemek nejezdili po nepronajaté lesní cestě, protože to je až důsledek postupu policie, která legální příjezd nezákonně zablokovala. Stejně tak nelze souhlasit s argumenty typu „všichni víme, jak to na technoparty probíhá v noci, a dokážeme si domyslet, že v noci by tam stejně k porušování zákona došlo“ nebo „ti lidé by se na legálně pronajatý pozemek nevešli“. Je to jako dostávat preventivní nářez rákoskou, protože „dneska darebáku stejně něco provedeš“.

Nicméně s předsudky, na kterých policie staví, mnoho lidí souhlasí. Předpokládám, že jedním z důvodů je nízká informovanost, a to se pokusím v následujících odstavcích napravit. Proč tedy „technaři“ své akce tají? Proč je neoznámí, jak by se to „slušelo a patřilo“? A co vlastně vidí na své hudbě, která se mnoha jiným jeví jen jako „tuc tuc“ a nesmyslné zvuky? O čem vůbec je ta jejich „kultura“?

Když člověk navštíví kulturu s hodnotami odlišnými od těch, na které je zvyklý, a nechce se s ní dostat do konfliktu, nezbývá, než její hodnoty respektovat. Na amerických vysokých školách se učí předmět „Cultural Diversity“, tedy „Rozličnost kultur“. Jeho cílem je připravit studenty, např. budoucí obchodníky, na fakt, že jiné kultury prostě považují za normální jiné věci, a často jde o rozdíly velmi subtilní a přitom důležité, jako například různé hranice a normy toho, co je považováno za slušné. Z tohoto hlediska by nemělo být těžké pochopit, že i v jednom státě, s jednou a tou stejnou minulostí a se společným jazykem, mohou vzniknout náhledy na svět, které se v některých aspektech liší tak radikálně, jako by vznikly na opačných koncích světa. To, že sebou kultury často nesou rozličné způsoby oblékání, přece považujeme za běžné. I myšlenka, že hudební styl sebou může nést určité životní hodnoty, je celkem logická. Například trampské písničky – jsou vyjádřením určitého způsobu života, a ovlivňují chování a hodnoty lidí, kteří je mají rádi. Řekněme pro zjednodušení, že jeden z ideálů trampa je život v přírodě. Když podobně zjednodušíme freetekno, můžeme říct, že jednou z věcí, kterými se freetekno vymezuje proti jiným směrům el. taneční hudby je odmítání party za peníze, a snaha nijak nesouviset se „systémem“.

Ačkoliv už se parties velké části stylů elektronické hudby zkomercionalizovaly (v tom smyslu, že jednak využívají státních struktur a staví na nich, a jednak jako hlavní prostředek pro své uskutečnění používají peníze, které je pak třeba získat třeba na vstupném), free parties komerční být nechtějí. Definují se mimo jiné DIY (Do It Yourself) přístupem – na věci, které si mohou lidé obstarat sami, není třeba používat prostředníka jménem Mamon, a peníze se používají jen pro zajištění věcí, které zajistit bez peněz je téměř nemožné. Free parties nerady spolupracují se státními strukturami právě z toho důvodu, že stát často vyžaduje poplatky ve formě peněz. Soundsystémy raději peníze, které získají například na barech (aniž by si přitom prodejci nasazovali ceny vyšší než je obvyklé např. v hospodách), použijí na nákup např. hudebního a zvukového vybavení, než by je ze svého hlediska prakticky vyhodili oknem (do rukou státu). Nehraje se ani na žádné sponzory, kteří by za své sponzorování chtěli mít na akci reklamu.

Když můžeme hrát vlastní skladby, proč bychom měli platit organizacím typu OSA nějaké poplatky? Když můžeme mít vlastní reproduktory a vybavení, proč bychom si ho měli za peníze půjčovat, jako to dělá většina komerčních festivalů? Proč neudělat akci na místě, kde nikomu nevadí, kde nikdo nechce jiný nájem než slib o úklidu, a tím pádem může být celá věc zdarma? Ti lidé z toho čerpají mimo jiné pocit, že jsou schopní dosáhnout v realitě úspěchu po svém. Copak z nich fakt, že se rozhodli dělat něco zdarma jen proto, že si myslí, že to tak je správně, dělá něco špatného? Co zmůže s tím, že z tří set lidí, kteří na free party přijedou, jsou dvacet hovada, která se neumějí chovat?

Problém je v tom, že není jednoduché celou věc vysvětlit člověku, který ji nezažil. Nejdou sdělit pocity, kvůli kterým lidé na taneční party jezdí, těm, kteří na takových party nikdy nebyli. A lidé, kteří vůči tanečním party trpí předsudky, samozřejmě ani žádnou party vyzkoušet nepůjdou. Tam přece chodí ty „smažky“ a „fe?áci“, a vypatlanci, kterým tuc-tuc rachot připadá jako ta nejlepší věc pod sluncem, a „je úplně v pořádku je zmlátit a vyhnat, protože všichni víme, že by stejně udělali bordel“. Začít takovým lidem vysvětlovat něco o pokračování odedávných kmenových rituálů a pocitech pospolitosti je zcela zbytečné.

Oproti tomu lidé, kteří policejnímu zásahu oponují, se sice shodnou na tom, že byl nesprávný a skandální, nicméně nemají tak úplně společné cíle. Je tedy třeba se soustředit na to, že je nutné vyvodit důsledky z proběhlých událostí – žádat prošetření, nejlépe někým jiným než policií (kdy naposledy policejní inspekce ve větší kauze přisoudila vinu policistům/policii?), a žádat odstoupení zodpovědných osob – počínaje policisty, kteří zásah vedli, přes ministra vnitra až po premiéra Paroubka. Na druhou stranu, s tímto se spokojit by bylo málo, protože probíhající demonstrace nejsou jen důsledkem zásahu proti Czechteku, odráží se v nich i reakce na dlouho trpěné chování mnoha politiků a veřejných činitelů, jejich skandály, tunely, a obecné povědomí, že jsou to stejně z velké části grázlové, kterým jde o koryta. Když už se zvedla vlna nevole, která zachvátila půlku společnosti, nebylo by od věci toho využít a jako jeden z požadavků demonstrantů uvést například přezkoumání způsobu, jakým funguje celá Policie ČR. Vždy? zaměstnání policisty je dnes spíše politováníhodné, než že by bylo vnímáno jako užitečná služba společnosti, stejně jako časté korupční kauzy svědčí o nezdravém prostředí v policii.

Zároveň, a to bude hlavně požadavek lidí kolem elektronické taneční hudby, je třeba se soustředit na to, aby změny, ke kterým pravděpodobně tak jako tak dojde v zákoně o shromažďování, nenastolily situaci podobnou té v Anglii nebo ve Francii. Proč si nedat jako jeden z cílů učinit tyto změny v zákonech ve spolupráci se zástupci technařů tak, aby s kompromisem mohli být spokojeni všichni? Protože jak se budu snažit ukázat, myslet si, že víme, co vlastně technaři chtějí, aniž bychom poznali jejich kulturu zblízka, je naivní. Myslet si, že jejich kulturu poznáme tím, že se podíváme na několik záběrů z technoparty v televizních novinách, už je čirá omezenost. Fenomén free parties je velmi zajímavý, nabývá na popularitě, má společenské přínosy, a zcela jistě by měl pokračovat. Přitom už ze samé podstaty by byl přehnanou regulací zadušen.

Jestliže pěti lidem nevadí, že když se sejdou večer v lese u ohýnku, nemají k dispozici chemický záchod a musí chodit čurat do lesa, nikomu to nepřijde zvláštní. Jakmile se ale podobně rozhodne pět tisíc lidí, bude jim stát prostřednictvím hygienických nařízení nutit, že je to třeba. Nicméně je to opravdu třeba? Ano, pokud se akce odehrává na místě, kde může narušit nějaký vodní zdroj. Ale když nic takového nehrozí, a ani majiteli pozemku nevadí, že se na něm bude kálet a močit, nebo mu to jako zemědělci dokonce vyhovuje, je vynucená regulace opravdu v pořádku, když tím vlastně celou věc znemožní? A že hlasitá hudba vyhání zvěř? Nevím, v lese zpívají ptáčci, po louce s probíhajícím teknivalem běhají myši…

Dalším častým argumentem je, že po technařích zůstává nepořádek. Ano, po části z nich opravdu zůstává, stejně jako po všech nezodpovědných lidech, kteří své odpadky nechají ležet tam, kde jim vypadly z ruky. Přesto existují i lidé rozumní, a už během party po ostatních uklízejí, protože prostě ví, že to je nutnost, a protože se jednoduše nechtějí brodit odpadky. Po Czechteku bylo v minulých letech vždy vzorně uklizeno.

Pokud by stát nebo nějaký městský úřad měli dost rozumu a chtěli si vylepšit reputaci, stačila by jednoduchá věc. Místo toho, aby se zaplatilo mnoho státních milionů za potlačení Czechteku, našlo by se město, které své pozemky poskytne zdarma, jen za příslib úklidu, a z celé akce se udělá prestižní záležitost, kulturní setkání, pro které budou zajištěny i chemické záchody, pitná voda, atd. Celá akce se tak stane reklamou města, pod jehož záštitou se bude konat, a potažmo České republiky. Czechtek se bude moci uskutečnit bez toho, aby musely být porušovány či obcházeny zákony, a bez toho, aby se zpronevěřil svým ideálům tím, že by ho výměnou za reklamu musely podporovat komerční subjekty.

Tahle myšlenka se samozřejmě nebude líbit mnoha lidem na obou stranách, nicméně bylo by to řešení schůdné pro obě strany – freetekno by zůstalo free, party by vypadaly stejně jako vypadají, soundsystémy venku na louce, jen by z hlediska státu bylo vše v pořádku, dokonce by to přinášelo prospěch. Konec konců, podobná věc se často děje, města sponzorují festivaly, protože jim to přináší užitek.

Nicméně mezi komerčním festivalem, u kterého má pořadatel záměr se obohatit (ne, že by takové byly všechny), a mezi free parties je drobný rozdíl. Podnikatel od svého festivalu očekává mimo jiné zisk, nebo se alespoň chce vyhnout ztrátě. Tvůrci free parties celou věc dělají pro radost, a své akce často dokonce trvale dotují. Stačí jim, když mají dost peněz, aby se věc mohla uskutečnit. Že každý přece chce vydělat peníze? Obzvláš?, když je může vydělat tím, co dělá rád…. nebo ne?

Myslím, že jsme právě dorazili ke kořeni problému – a tím je střet dvou odlišných náhledů na svět. Mnoho lidí si nedokáže představit, že je možné záměrně netěžit peníze z něčeho, z čeho je relativně snadné je získat. Z úhlu pohledu mnoha z nás je toto prostě nepochopitelné podobně, jako si většina z nás nedokáže představit, že bychom odešli do kláštera a už nikdy v životě si neužili sex. Stejně tak se lidé nedokážou vžít do kůže člověka, který má schopnosti stát se například hudební hvězdou a mohl by vydělávat miliony, aniž by musel obětovat čas v zaměstnání, a který místo toho dál chodí do zaměstnání a svou činnost drží mezi lidmi, kteří s ním často tento „free“ náhled na svět sdílejí. Není na tom nic podezřelého ani tajemného, je to naprosto jednoduché – lidé jsou prostě různí, chtějí vést různé způsoby života a občas i řešit věci jiným způsobem, než tím, který je považován za normální. Freetekno je underground.

Tekno (i další směry v el. taneční hudbě) jsou dokonce takový underground, že spousta hudebních kritiků nikdy nebyla na teknoparty. U mladších by se dalo ještě jakž takž mluvit o tom, že zažili boom taneční hudby v devadesátých letech, takže dokáží poznat house od drum’n’bassu, nicméně pod vlivem nových stylů hudby se zformovaly nové subkultury, a jsou natolik čerstvé, že mnoho lidí ještě vůbec neví, jak příslušníka takové subkultury identifikovat, natož aby tušili, že se může lišit i v jiných věcech než v oblečení.

Záměrně kladu na jednu stranu hudební styly jako freetekno nebo psytrance, se kterými se (a? už si o sobě vzájemně myslí cokoliv) nepojí jen způsob odívání a tvar účesu, a na druhou stranu styly, ve kterých se velká část tvorby snaží naplňovat tržní trendy za účelem zisk – například trance, nebo přesněji řečeno tzv. eurotrance. To je na jednu stranu škatulka, která v mnoha směrech plynule přechází ve škatulky jiné, přitom ale v kontrastu s psytrancem, se kterým prakticky sdílí jméno a laik by je od sebe nerozlišil, by se dalo říct, že zatímco eurotrance (stejně jako valná část „populární hudby“) je něco, co člověk prostě poslouchá během životního stylu, freetekno, psytrance nebo např. reggae jsou hudební styly, které životní styl svého posluchače definují, a nabízejí alternativu k povrchnosti populární kultury. Lidé, kteří těmito hudebními styly, těmito fenomény žijí, se proplétají většinou té tzv. „civilizované“ společnosti, ale zároveň se, často pozoruhodným způsobem, snaží stát v některých směrech – v některých důležitých směrech – mimo ni.

Je zajímavé, jak je celá věc vyhrocená. Odhaduje se, že společnost je ve věci podpory policie rozdělená relativně půl napůl, a troufám si tvrdit, že to znamená, že jedna polovina společnosti je ochotná Czechtek a freetechno tolerovat, a druhé polovině by ani v nejmenším nevadilo, kdyby bylo oboje zakázané. Tento obraz, vedle toho že se zdá celkem odpovídající, má ještě k tomu v médiích celkem sílu, a myslím, že jde i celkem snadno pochopit proč – najednou se nejde řídit tím, co je „normální“.

Společnost je rozdělená na dvě odlišný přístup hájící půlky. Nejistota, nemožnost se jednoduše a pohodlně přiklonit na jednu nebo na druhou stranu, celou věc dále vyhrocuje. Czechtek se svými následky jsou, minimálně v té části lidí, kteří považují policejní zákrok za nepovolený, aktuálně téma číslo jedna, téma, které vyvolává silné napětí a způsobuje silnou existenciální nejistotu – ozývají se otázky.

„Jak to vlastně je?“ je jedna z nich, a jiná je „smí to takhle zůstat?“

Je naprosto v pořádku snažit se držet demonstrace z dosahu politických stran, které by chtěly jen hlásat „volte nás a bude to lepší“, ale zároveň je nesmyslné se bránit pomoci ze strany lidí jako je V. Havel nebo pan senátor Štětina, lidí, kteří jsou symboly boje za svobodu, a kteří dodávají celému hnutí na důvěryhodnosti. Máme možnost dosáhnout změn a ukázat, že se lidé dokážou ozvat, a že se dokážou postavit za věci, na kterých jim záleží, a není možné tuto příležitost promarnit tím, že se spokojíme s tím, že několik lidí podá demisi, a ani v policii, ani ve zbytku systému se nic jiného nezmění. Je tu šance se na změnách přímo účastnit, a té šance je třeba využít. Pokusil jsem se popsat některé z cílů, o jejichž naplnění by podle mého názoru stálo za to usilovat, jistě se najde mnoho dalších. Je důležité tyto věci formulovat, zveřejňovat a sledovat, jaký k nim zaujmou postoj jak účastníci demonstrací, tak nezainteresovaní lidé, a? už se staví pro nebo proti policejnímu zásahu. Jen tak bude možné dospět k řešením, které uspokojí obě strany. Vzhledem k pozornosti, kterou celá věc vzbudila u nás i v zahraničí by totiž možná nebylo špatné celou situaci zakončit ne způsobem, který už zavedli jinde, ale způsobem exemplárním, který naopak jiné státy budou přebírat jako model řešení. Ve společnosti je třeba podporovat toleranci. Žij a nechej žít.