Při předposledním výletu do Paláce knih mi padla do oka sci-fi s hezky lesklým přebalem a nápisem “výherce britské ceny scifi”, a jak je v Paláci knih zvykem, vyšla levněji než kdyby si ji člověk měl koupit přes net. No a při příští návštěvě jsem koupil další, protože Alistair Reynolds je opravdu fajn…
Alistair Reynolds – Century Rain
je kniha poněkud překračující žánry. Začíná v Paříži v atmosféře filmu noir, sledujeme dva jazzové muzikanty, kteří si jinak vydělávají jako detektivové, v padesátých letech 20. století. Paralelně se odehrává příběh v “budoucnosti”, po události nazývané Nanocaust, při které byla Země učiněna neobyvatelnou kvůli “vzpouře” myriád nanorobotů. Lidstvo se dělí na dvě frakce, Treshery a Slashery. Tresheři víceméně odvrhli nanotechnologie a žijí převážně na oběžné dráze Země, zatímco v životech Slasherů mají nanotechnologie stěžejní místo a vydávají se hlouběji do vesmíru – pomocí bran spojujících různá místa ve vesmíru, které za sebou zanechala neznámá civilizace. Postupem času se obě příběhové linky spojí, sice bych mohl prozradit jak, protože to není stěžejní část díla, ale možná bude lepší nechat příběh vyvinout pro každého zvláš?. Je to pestrý, detektivní film noir spojený se scifi, a celé je to prošpikované jednak docela uvěřitelným vědecky znějícím povídáním, Reynolds je totiž vedle spisovatele prý ještě i vědec, a spoustou originálních nápadů.
Alistair Reynolds – Redemption Ark
je space opera, podstatně ve větší míře než Century Rain, i když i tato kniha by se tak dala označit. Rozmáchlé vyprávění o vesmíru hlídaném mechanickou “rasou” Inhibitorů, kteří brání rozšířování inteligentního života, se opírá o několik hlavních hrdinů, kteří se potkají až v závěrečné fázi. Opět nechybí originální nápady (Exordium, technika rozšíření mysli, která vede k tomu, že se člověku v hlavě z vnímání sebe sama stane plurál, množné číslo, a realita jako by začala uhýbat a odplouvat do nějaké nedefinovatelné dimenze, odkud zároveň jako kanálem mohou přicházet vize a vzkazy z budoucnosti, nebo frakce Conjoined tvořená lidmi, jejichž mozky jsou propojené pomocí nanotechnologie a tím pádem součástí společného celku) a příběh je opět pompézně rozmáchlý, místy archetypální, a místy dost teatrální. Na druhou stranu všechno celkem zapadá na své místo, je to dynamické a napínavé, a použitý model vesmíru je opět podpořený spoustou věrohodně znějící (alespoň pokud jsem schopen posoudit) vědecké teorie.
Obě knížky můžu s klidným svědomím doporučit každému, komu nevadí scifi, jako fajn kompromis mezi zábavnou, oddechnovou literaturou, a něčím, co člověka přiměje trochu přemýšlet…