Mřížka ze studených, sterilně zelených dlaždic pod nohama. Kovové zářivky nad hlavou, jejich ostré, nepřirozené světlo svítící na zašlé spáry a automat na plechovky s několika prohloubeninami od kopanců. Sluchátka v uších, tlačící, hodně nahlas. Letmý pohled na hodiny, krycí manévr, půl páté, ráno. Poté opravdový cíl, dívka na druhé straně, za kolejemi. Klasický typ, vědomě nestojící za pohled, přesto přitahující oči. Čím to? Jistě, nikdo jiný mimo nich dvou na žádném z nástupišť nestojí. Ale? něco zvláštního na ní je? co jen? ten způsob, jakým se na něj plaše dívá? Teď to zase udělala, stočila na něj zrak a hned pryč, za něj, na svítí neon Pepsi, jakmile si uvědomila, že se na ni dívá. Ale to je přece normální. Zajímalo by ho, jestli slyší šum hudby z jeho sluchátek, jestli vidí kruhy pod jeho očima, tašku přes rameno, jasný návrat z klubu. Nechá ji dívat se, její výraz mu připadá milý. Milosrdně se dívá na koleje a periferním viděním sleduje, jak otáčí obličej směrem k němu a prohlíží si ho?

   Celé věky, něco přes dvanáct minut, se vydržela na něj dívat. Byl pod tím pohledem nesvůj, ale držel, zkoušel svou vůli. Po těch dvanácti minutách zvedl oči od země, od kolejí, svých špinavých tenisek, zašlé podlahy, a zadíval se do jejích. Neuhnula. Nevypadala zfetovaně? On taky nebyl, nikdy to ani nezkusil, čím víc mu to nabízeli, tím víc se zatvrzoval a přesvědčoval se, že to nepotřebuje? Dalších pět minut sledovali navzájem své oči, dostávajíce se stále více do hloubky. Nemyslel si nikdy, že oči mohou něco říct, ale po této chvíli tomu začínal věřit. Neznal ani její jméno, ale její oči mu prozradily spousty pocitů a dojmů. Nebýt toho pozdního, nebo spíše už brzkého času setkání, asi by ji někam pozval, nebo by se o to přinejmenším pokusil.
   Její rty se pohnuly. Napřed si to neuvědomil, teprve až si zpětně přehrál vzpomínku v následujících vteřinách, všiml si, že něco říká. Jeho obočí se krčí soustředěním a odpovídá, ptá se jí, co řekla. Jeho hlas zní podivně tupě, velmi potichu, i když jisté zasvědění na kůži nasvědčuje tomu, že mluví velmi nahlas. Ona opakuje svoje slova, ale on stále nerozumí, tváří se nechápavě, zcela zapomíná na hudbu, která zní jen pro jeho uši.

   Zvedá se vítr, čas zpomaluje.

   Ona opakuje potřetí, ale ještě předtím, než on tahá za dráty a vytahuje sluchátka z uší. Sklouzávají mu z krku, dopadají na zem. Hlasitý třesk se rozléhá opuštěným podzemím, přehlušuje svist a hukot, začínající se ozývat z tunelu. Pro jeho uši, otupělé hlasitostí, je to jen slabé cvaknutí. Po stěně tunelu běží sterilní světlo reflektoru, osvětluje kabely a kovové nosníky, odráží se od hučících kolejí. Objevuje se osvětlená kabina, stojící mladík s černými vlasy a brýlemi, vedle něj sedící plešatý muž okolo padesátky, řidič. Pohled, který se, stejně jako ty následující, z jeho hlavy nevytratí ještě mnoho měsíců a v jeho snech zůstane až do konce života. Ozývá se skřípění brzd, vlak začíná zpomalovat.
   Náhle si uvědomuje, že ta dívka na druhé straně stále čeká na jeho odpověď. On ještě ani nezná otázku. Jeho pohled se vrací na její obličej, tázavý výraz, smutek hluboko zakořeněný v jejích očích. Později, v hodinách beze spánku, zjišťuje z nemilosrdných vzpomínek, že ty oči byly zarudlé, zarudlé dlouhým pláčem, a při pohledu na něj v nich blikala malá jiskřička naděje. Jiskřička, která vyhasla s brzdícím metrem. Polkla. Celou tu chvíli si vybavuje do nejmenších detailů. Hodiny na stěně za ní, s rozbitým sklem a velkou ručičkou prohnutou ven, obyčejné hodiny na místě, kde by se dnes daly očekávat digitální. Plastová sedátka, zrovna pod tou porouchanou zářivkou, která blikala modrým světlem. Od té doby tu zastávku neviděl, vždycky se jí vyhnul, ať už to znamenalo kratší či delší okliku.
   Její nohy na vysokých podpatcích. Nedokáže si vzpomenout, co měla na sobě, jestli to byly dlouhé černé večerní šaty? nebo tričko s minisukní? nebo džíny? Vzpomíná si na řetízek kolem jejího krku, s polovinou srdíčka, ten, který za chvilku uchopí do ruky. Na její vlasy, lehce se vlnící na její záda, kde nemohl vidět jejich délku. Její obličej, ne příliš hezký, ale ani ne škaredý. Vlastně více hezký než škaredý. Zajímavý. Neobvyklý. Rtěnka, které by si nevšiml, kdyby nebyla v koutku malinko rozmáznutá. Silné oční stíny, podpořené navíc ostrým osvětlením shora, zakrývající stopy pláče. Malá jizva na čele, těsně před hranicí vlasů. Její ruka, nenalakované nehty, pomalu, tak pomalu, ale tehdy tak šílenou rychlostí, putující ke krku, zarývající se do kůže a pod řetízek, zatímco její nohy se dávají do pohybu. Popatky.
   Cvak.
   A další. Cvak.

   Cinknutí, řetízek se roztrhl a na jejím krku po něm zůstala ošklivě rudá čára, byla by z ní modřina na dlouhou dobu, nebýt následujících událostí. Smotává řetízek do dlaně jedné ruky, a vzápětí ji tiskne v pěst, stále za chůze, zrychlující se kroky. Připadá mu, že šla tak pomalu, že mohl udělat tolik věcí, že měl tolik možností, kdyby si vše uvědomil. Ale on jen stojí, od chromové krabičky s oblými hranami na opasku se k zemi odvíjí tenký černý kabel, z jeho konců je stále slyšet slabý šum, nevypnul hudbu. Její druhá ruka roztírá oční stíny, slza jí stéká po tváři, za chvilku se dostane až ke koutku úst. Napadlo ho, co s ní pak udělá. Olízne ji? Otře hřbetem ruky? Rukávem? Měla ona tehdy vůbec rukávy??
   Další krok, a ještě jeden, podpatek s cvaknutím doléhá na čáru, půl metru od okraje propasti s kolejemi. První vůz je vzdálen ještě patnáct metrů, stále může něco udělat, ale jeho nohy se ve vzpomínkách nehýbají a přes veškerou snahu jimi ve snech nepohne. Řidič se baví s černovlasým mladíkem, nevěnuje pozornost nástupišti. Další krok, řidičovy oči se stáčejí na něj, i když on do toho vlaku nastoupit nemůže. Teprve pak se dívá na ni, stojí teď těsně u okraje, pohled upřený na druhou stranu, na jeho obličej, nevidíc walkman se sluchátky. Vyčítavý, smutný pohled. On ale sleduje řidiče, její postavu má jen na okraji svého zorného pole. Sleduje řidiče, detail oka toho plešatého muže, oka, které se dívá na ni, balancující na podpatcích u propasti, oka, které se v půl vteřině rozšiřuje, stejně jako se rozšiřuje jeho druhé oko a čelist poklesává, přestal mluvit. Mladík se na něj napřed dívá s očekáváním, až za okamžik zvedá hlavu a prohlíží si nástupiště. Také jemu poklesává čelist, jakmile si uvědomuje, co se stane.
   Až při pohledu na řidiče a jeho spolujezdce mu dochází, k čemu se dívka chystá, i když to určitě věděl už dřív, jen si to odmítal připustit, takové věci se nestávají, ne jemu, jen v novinách se o nich občas píše a některé zvláště drastické se objeví v televizi. Tohle není normální život, to je jen sen. Ona právě nepřešlápla, její kolena se lehce nepokrčila a ona se určitě nechystá skočit. Řidičova pěst udeřila do desky před ním, jeho reakce jsou rychlejší než jeho myšlení, ale nemohou změnit její osud. Ona ho teď už taky změnit nemůže, protože se právě odrazila. V očích se jí objevilo uvědomění si, obličej se stáhl do grimasy hrůzy, ale jen na okamžik. Pak se obličeje zmocnilo usmíření, smutné, přesto radostné. Její rty se pomalu otevřely, jako k výkřiku, -ale slovo vyšlo jen polohlasem.
   \“Škoda,\“ zcela klidně, bez emocí.

   Její tělo se vznáší ve vzduchu, roztahuje ruce. Zdá se, že poletí, že její ruce sebou teď švihnou nahoru a pak dolů, a že pomocí tohoto manévru přeletí přes koleje a lehce dosedne na druhé straně. Jen zvláštní způsob, jak přejít koleje, už nikdy více podchody, ty používají jen ti, kdo neumí létat; jen amatéři. Stále letí nahoru, a její ruce se opravdu pohybují směrem dolů. A letí nahoru, ono to opravdu funguje, ona se vznáší! Ona letí!
   Ne. Zastavuje se. To slovo už vyšlo z jejích úst, nyní jsou zavřená do pevné soustředěné linky. Slza je v polovině její tváře, nepohybovala se vlivem proudícího vzduchu. Ale ten právě přestala a slza hladce klouzá o několik centimetrů níž, zanechávajíc za sebou klikatou vlhkou cestičku. Její tělo stojí ve vzduchu, metro také stojí, řidičova ruka je stále na panelu, oči rozšířené, mladíkova ruka se pohybuje směrem k držadlu v kabině, jediný pohyb na celé pomalé scéně opuštěného raního nástupiště. Skřípot brzd se ozývá podstatně víc nahlas.
   Ona. Začíná klesat. A čelo vlaku se náhle také začíná blížit. Je mu jasné, že ji nesrazí, že řidič nemusí zapínat stěrače, jako by to bylo to, co jeho ruka na ovládacím panelu provádí. Dopadne na koleje ještě alespoň metr před vlakem a že jeho kola ji rozříznou. Přemýšlí, jak moc ji to bude bolet, když její krk dopadne na kolej, a jak moc to bude bolet, když na kolej dopadne její hlava. To by vlastně bylo lepší, třeba by díky úderu byla v bezvědomí a necítila by kolo, řítící se stále ještě alespoň rychlostí čtyřiceti kilometrů, za sebou podporu mnoha desítek tun kovu. Jako oříšek. NE!!!
   Dopadá. Přes jednu kolej leží její noha, přes druhou její hruď. Hlava je až v prostoru za prvními dvěma kolejemi. Je rád, že nevidí do její tváře, i když by ho to v tu chvíli celkem zajímalo. Dívá se na film v kině; dívka je jen herečka, mladík a řidič jsou také herci; on je herec. Dobří herci, scéně se co do reálnosti a hereckých výkonů nedá nic vytknout. I triky jsou takřka stoprocentní, jen mu připadá, že je to celé až příliš zpomalené.
   Dívka mizí, na místě, kde teď ležela, skřípou kola vlaku. Neozývají se žádné jiné zvuky.

   V těch následujících dnech, měsících a letech přemýšlel co mu říkala, když on ji neposlouchal. Na co se ho ptala, co mu oznamovala? Bylo to jen několik slov, ale i když má celou scénu v paměti a dokázal by ji vyprávět do nejmenších detailů, kdyby ho někdo přesvědčil aby to udělal, což bylo téměř vyloučené, nedokáže to z jejích rtů přečíst. Mučí se tou scénou každou chvíli, stále znovu a znovu, nechává ji umírat pořád dokola, a nedokáže přečíst několik hloupých slov z jejích rtů.