Ostrý stín překročil obrubník, ohlazený nohami tisíců turistů zcela do hladka. Tři hodiny. Vrátil se pohledem k rozpracovanému portrétu tlusté Němky, sedící na stoličce před ním. Z jejích obarvených vlasů, u kořínkují prosvítající šedá, stékal potůček potu přes tvář, kterou by možná neškodilo jednou za čas oholit, a mizel pod lemem květovaných šatů, které na ní vypadaly jako přepásaný beztvarý pytel. Za zády mu poskakoval její plešatý manžel, o hlavu menší než ona, a pokoušel se nahrávat scénu kamerou.
   Konečně bylo dopracováno, pár zaplatil a obraz si odnesl. Zadíval se na hemžení ulice, dynamickou mozaiku osvětlenou jasným sluncem, téměř neměnnou město od města, podvědomým gestem setřel zápěstím pot z čela a ruku utřel do kalhot. Posunul se na své malé židličce, aby se dotýkal opěrátka jiným místem zad.
   Druhá strana ulice. Záblesk? čeho? Nebyl si jistý, co vlastně spatřil, ale znervózněl, sevřel se mu žaludek. Prolétal dav pohledem.
   Další Němec koupil jeden z obrazů, které měl jako reklamu pro svou práci, a o chvíli později si mladí manželé, nebo možná milenci, ale rozhodně první normální lidé, které dnes maloval, nechali udělat společnou karikaturu.
   S přibývajícími hodinami začal od řeky vát ulicí lehký vánek, přinášející úlevu nehybné těžké mase horkého vzduchu a stín již pokročil na druhou stranu. Sledoval jeho čáru, po dlažbě, po hlavách a tělech procházejících, po? mladé ženě, stojící přímo na jeho okraji a dívající se na něj. Chvilku se pozorovali, potom se usmála a zmizela. A s ní i tíživý pocit v jeho břiše.

   I další tři dny strávil malováním na ulici. Radši se sám sebe neptal, proč ve Florencii tak dlouho zůstává, když se zatím přesunoval z města do města každý týden. Věděl, že ten důvod by v sobě neměl moc logiky. Tak seděl na své stoličce s tužkou v ruce a maloval dychtivé, zpocené obličeje turistů. Už se mu hnusily, nesnášel je, stejně jako tu tužku, i tu stoličku, horko, slunce, ulici, město. Odpoledne třetího dne mu přineslo vysvobození. Svého druhu.
   Opět stála na druhé straně ulice a se zvláštním zasněným úsměvem se na něj dívala. A jako před třemi dny, i teď zmizela.
   Ale na rozdíl od předchozího setkání se znovu objevila. Neviděl ji přicházet, a když se vytrhl ze zamyšlení a přestal pozorovat sochu na konci ulice, seděla už na rozkládací židličce naproti němu.
   „Namalujete mě, mistře?“ zeptala se, koutek úst pozvednutý v šibalském úsměvu.
   Ztěžka polkl a uchopil tužku, zasunutou za uchem.

   „Budu teď muset odejít,“ řekla po čtvrt hodině nezávazné konverzace úplně o ničem. „Můžete to domalovat někdy jindy.“
   Zadívala se mu do očí.
   „Co třeba dnes večer?“ řekl, ne zcela jist, jestli ji pochopil správně.
   Samozřejmě souhlasila.

   Na polstrované židli se v čerstvě vypraných (vlastníma rukama je mydlil v malém umyvadle v dočasně svém bytečku), ještě trochu vlhkých kalhotách cítil poněkud nesvůj. Nervózně si hrál s tužkou, kterou poslední dobou nosil pořád s sebou, protáčel ji mezi prsty a po očku stále sledoval hodinky. Čekal již dvacet minut, ale na druhou stranu přišel o půl hodiny dřív, než s ní měl domluveno. Ona by byla hl-?
   Seděla naproti němu. Musel obdivovat lehkost, s jakou vždycky přišla, aniž by si jí všiml. Usmívala se.
   „Je mi líto, ale teď ten obraz asi nebudu moci domalovat,“ řekl.
   Neodpovídala, jen se dál smála a lehce předklonila hlavu, nespouštějíc z něj oči.
   „Potřebuji denní světlo,“ řekl rozpačitě. Odkašlal si.
   Stále se na něj jen dívala a on si uvědomil, že má pravdu. Nač slova.

   Poté, co jim číšník přinesl talíře s jídlem, začali si povídat. Vlastně, on mluvil a ona poslouchala. Když něco řekla, byla to jen prázdná věta, nic nevypovídající, ať už o ní nebo o čemkoliv. Několikrát se jí zkoušel zeptat, jestli ji nenudí, ale vždycky se jen usmála a zavrtěla hlavou. Dojedli.
   „A tak kreslím na ulici a postupně cestuji dál a dál?“
   Skončil.
   Nastalo ticho.
   Doufal, že není jen poslouchač. V hovoru bývají obvykle dva – vypravěč a poslouchač. On byl zvyklý být tím druhým, když měl vyprávět, zadrhával se a nenacházel slova. Jeho řeč mu přišla nudná. Nevěděl, co udělá, když se ukáže, že ona je taky posluchač. Už se mu to několikrát stalo a podobné schůzky vždycky končily stejným trapným tichem.
   „Děkuji, moho jsem se dozvěděla,“ řekla. „Půjdeme se projít?“
   Malinko si oddechl, nepotěšilo by ho, kdyby se dozvěděl, jak moc to na něm bylo vidět.
   „Rád.“

   Jeho obavy se ukázaly liché, uměla mluvit stejně krásně jako naslouchat. Když se vrátil do své obyyklé posluchačské role, ulevilo se mu a uvolnil se. Bylo devět hodin večer, vyšel měsíc a ulice se začaly zaplňovat ještě víc než byly přes den. Ušli několik kilometrů, vedle sebe, pro okolní svět ztraceni v dlouhých spirálách hovoru. Za další hodinu se posadili pod staré mohutné stromy v ulici stranou turistického ruchu. Nesvítila tu světla, na dřevěné lavičce si povídali dál, střídavě mluvil jeden i druhý.
   Našel jsem lásku, pomyslel si. Opět po letech opravdovou lásku. V budoucnosti. Nesmím udělat chybu. Nesmím udělat chybu. Nesmím dopustit, aby mi tahle budoucí láska uklouzla?
   Odmlčela se. Otočila k němu obličej, rukou zasunula za ucho vlnku vlasů, která jí sklouzla do obličeje. Opět se usmívala, a on si uvědomil, že ji drží za ruku a druhou má kolem jejích ramen.
   Bylo mu to jedno. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Vlastně se zdálo, že je ráda. Doufal že alespoň tak jako on. Jak dlouho čekal na lidský dotek.
   Položila mu hlavu na rameno, její vlasy ho zalechtaly na krku. Nechal by se šimrat věčně. K čemu sex, pomyslel si. Tohle je lepší. Prsty nevědomky pohladil hebkost jejích kadeří, ztracen.
   Tohle tak nemůže zůstat, na to je to příliš krásné – ta myšlenka se vynořila z vln, které v jeho hlavě vyvolávala její přítomnost. Neodbytně se vracela a nenechala se odehnat.
   Jako v odpověď odložila jeho ruku a vstala. Udělala několik kroků směrem pryč.
   Ještě chvíli, třeba jen vteřinu, prosím, pomyslel si. Vyskočil a dvěma skoky stál vedle ní.
   Zastavila se a otočila na něj.
   „Zítra buď tam jako obvykle, musíš mě domalovat,“ zašeptala. Potom ho lehce políbila na tvář. Chystala se otočit, ale ještě se zastavila. „Ale k čertu,“ sykla a tentokrát se setkaly jejich rty. Pak ho pohladila po tváři a odešla.

   Objevila se znovu, tentrokrát ji viděl přicházet už z dálky. Možná proto, že na ni celý den čekal. Stála mu za zády, když dokončoval karikaturu asi čtrnáctileté dívky, u které stáli její rodiče a s lehkým úsměvem se na ni dívali. Zlehka se ho dotýkala. Napadlo ho, jestli to dělá schválně, jestli ví, co to s ním provádí. Těžko říct. Mohl by se zeptat?
   Když dívka odešla, posadila se a natočila hlavu přesně stejně jako den předtím.

   Zůstala s ním i dál, když kreslil další turisty a turisty a turisty. Seděla na obrubníku, kolena pod bradou, a hlavu opřenou o jeho stehno. Byl rád, že má volné kalhoty. Léta bez doteků udělala své.
   Šla s ním, když zabalil věci a nesl je do té levné díry, kde bydlel, nebo spíše přespával. Uvědomil si, že i když včera mluvili celé hodiny, stále neví téměř nic o její minulosti. Znal její názory a myšlenky, ale o jejím životě nic. Nevěděl ani odkud je, proč je ve Florencii, kde bydlí, s kým tu je. Podívejme, žárlivost, napadlo ho. Celkem nesmyslná v tuhle chvíli.
   Když jí cestou pokládal přímé otázky, neodpovídala. Když je opakoval, řekla: „Když si vzpomenu na něco zajímavého, řeknu ti to, dobře?“
   Přikývl, a ani mu to příliš nevadilo. Tajemnost patřila k věci. Tajemnost patřila k ní.

   Večer seděli na terase kavárny. Objednala láhev vína, takže popíjeli a bavili se. Když už v láhvi mnoho nezbývalo, zaplatili a šli se posadit na stejné místo jako den předtím.
   Seděla mu na klíně. Objímal ji kolem pasu, mlčeli a pozorovali hvězdy. Nepříliš jasné díky osvětlení města, ale přesto hvězdy.

   Probudilo ho slunce, ostré paprsky se mu opíraly do očí. Ležel v posteli, v pokoji s bílým kobercem na podlaze. Strašně ho bolela hlava a pod prostěradlem byl nahý.
   Po straně spala ona, skrčená, z části přikrytá stajným bělostným prostěradlem, hlavu měla položenou na jeho hrudníku a hladkou nožku zakleslou kolem jeho nohy. Spala, s roztomilým úsměvem ve tváři. Pomalu si začal uvědomovat kde je a jak se sem asi dostal, ale nemohl si vzpomenout na víc, než na první láhev vína. Nevolnost nasvědčovala, že byla opravdu jen první. Strašně se styděl, zčásti za to, že se tak opil, a zčásti za to, že se opil vůbec poprvé v životě. Opatrně, aby se příliš nehýbal, se rozhlédl. Vedle něj na nočním stolku stála láhev minerálky, otevřel ji a dlouze se napil, převaloval jednotlivé doušky po jazyku. Po několika locích vyprskl.
   Přestala ho lechtat jazykem a začala se hihňat. Pak se rozesmála krystalicky čistým hlasem a prostěradlem, které si předtím přidržovala ovinuté kolem prsou, setřela čiré kapky na jeho hrudi.
   Odložil láhev, posadl se a kýchl, bublinky minerálky ho škrábaly až v nose. Pak se taky rozesmál, objal ji a přivinul k sobě. Políbila ho na tvář a pevně se přitiskla, zavřela oči a šťastně vzdychla.
   Bolest hlavy malinko ustoupila, žaludek se ale naopak houpal o něco víc. Vstal a přešel k otevřeným skleněným dveřím, které, jak zjistil, vedly na prostorný balkón, a otevřel se před ním pohled na tropickou zahradu, plnou jasné zelené a při bližším pohledu i mnoha dalších barev.
   Opět ji neslyšel přicházet, zaujat pohledem na palmy a keře a na probleskující modř bazénu za nimi. Zezadu ho objala a položila mu bradu na rameno. Intenzivně si uvědomoval ten dotek, teplo, detaily jejího těla, které vnímal hmatem. Splynutí v přírodě, napadlo ho. Šli se vykoupat.

   Pokoj s bílým kobercem se stal jeho domovem. Velmi těžko se mu vzpomínalo na to, kde je a kdo je. Kdo byl. Ani vzpomínat nechtěl, nechtěl si uvědomovat. Byl tu jen on – a ona. Možná jen oni, oni jako jeden. Nic ho netrápilo, po ničem víc netoužil. On – a ona. Nekonečné bohatství v přítomnosti jednoho člověka. Tolik způsobů jak to vyjádřit, a jen jeden způsob jak si uvědomit.
   Prožít.
   Trávil s ní veškerý čas. Až na krátké vyjímky byli opravdu pořád vedle sebe, většinou v objetí. O otázkách života a času, který teď běžel mimo ně, zachovávali mlčení.
   Tak uplynuly tři dny.

   Schody a schody a schody. A vedro. A dokola, v kruhu, a nahoru. A její hladká kůže, vlhká potem. Zálibně přejížděl rukou po jejím boku, odhaleném pod krátkým tričkem, když stoupala po nekonečných schodech před ním. Stíral kapičky potu, zajel rukama pod tričko.
   Dorazili nahoru. Stáli u zábradlí a sledovali město, z té vysoké věže na náměstí, pod nimi šikmé střechy. Sledovali, jak se v dáli tvoří bouřkové mraky, sledovali lidi v ulicích pod sebou, sledovali jeden druhého na pozadí města.
   Odstoupila od zábradlí a stáhla ho k sobě. Přitiskla se k němu a zašeptala:
   „Miluju tě.“
   „Já tebe taky.“
   „Pojď se mnou.“
   „Kam?“
   Přešla opět k zábradlí a přehoupla se přes něj. Posadila se a ohlédla.
   Pochopil.
   Poletí. Poletí a pak už nic – jen věčná láska. Navždy spolu. Klid. Žádné problémy. Ale –
   Ne. Žádné ale. Tohle byl geniální nápad, věčné řešení.
   Přikročil k zábradlí a posadil se vedle ní. Přehodil nohy na druhou stranu a objal ji. Políbila ho, zlehka, potom vášnivěji. Pak chytila jeho hlavu do rukou a líbala ho s dravostí, jakou ještě nezažil.
   Přestala. Zavřela oči, zavřel je taky. Začala počítat – jedna? dvě? TŘI!
   Hrozně se lekl. Otevřel oči – a ona letěla. Ve vzduchu se pomalu otáčela, na tváři vyčítavý výraz. Dlouhé vteřiny letěla a dívala se na něj mučivě smutnýma očima. Porušil nevyřčený slib. Dopadla.
   On seděl dál na kovovém zábradlí a pomalu se ho zmocňoval šok.

   Měl skočit.