Posledně jsem zmínil, že kultura je jako studánka. Uvědomil jsem si pak, že to přirovnání vlastně úplně nesedí, a dovolil jsem si ho trochu přepracovat. Tohle je výsledek – zatím asi neúplný, předpokládám, že ten text se ještě bude měnit, mohly by se tu objevit nějaké další obrázky a tak dále, ale právě proto – sedí to? Vidíš to tak nějak podobně?
Slova jsou pro lidskou mysl jako voda pro ryby. Nasáváme je a v pozměněné podobě zase vypouštíme. Dalo by se tedy říci, že lidské mysli jsou jako ryby v oceánu kultury. Vlastně v oceánech, protože každý jazyk má svůj vlastní oceán. V našem případě je to tedy spíše rybníček. Máme to tu sice maličké, ale malebné a pestré.
To, jak dobře se nám žije, je dáno kvalitou vody/kultury, ve které se pohybujeme.
Ten náš rybníček, vedle toho, že je maličký, tak je i docela nový. Mokřady v těch místech sice byly snad odjakživa, ale skutečný rybník, jednolité vodní těleso s břehy, z toho začal vznikat až v posledních staletích. A nevznikl by bez celoživotního úsilí mnoha lidí, kteří nechtěli být zaplavováni, k čemuž docházelo prakticky neustále hlavně vodou z německy mluvících oceánů.
A nejen, že se přes nepříznivé okolnosti podařilo rybníček prohloubit, vyčistit a zpevnit, ale lidé také zřídili v okolí studánky, takže do rybníčku začala vedle vody z cizích moří, kterou jsme do něj nosili a která do něj i sama prosakovala, proudit i pramenitá, čistá voda.
Zpevněné břehy odolaly během věků mnoha záplavám, které našemu rybníčku hrozily, a ačkoliv se přes ně spousta vody dostala, český rybníček zůstal na svém místě. Postupem času lidé zřídili do rybníčku i větší přítoky, protože studánky nestačily, do těch čerpají vodu z jiných vodních těles a zpracovanou ji vypouštějí do rybníčku. Mnoho studánek vyschlo a mnoho jiných bylo založeno, aby vyschlo vzápětí. Množství čerstvé vody, kterou nám dodávaly, se sice nikdy nemohlo rovnat množství čerstvé vody, která přitéká každým okamžikem do některého z velkých jazykových oceánů, a z nich zprostředkovaně k nám, ale přesto náš rybníček osvěžovaly a každá studánka měla svoji vlastní příchuť.
Takže teď si, drahé rybičky, žijeme v českém rybníčku. Je to tu sice maličké, ale malebné a pestré. Lidé, kteří rybníček pomáhali tvořit, by ho dnes sice téměř nepoznali, ale jedna věc je stále stejná tehdy i teď – to, jak dobře se nám žije, je dáno kvalitou vody/kultury, ve které se pohybujeme.
Ale nemám pro vás úplně dobré zprávy – voda v našem rybníčku kvete.
Žabinec
Ryby, které žijí u bahnitého dna, jsou na to sice zvyklé a nijak jim to nevadí, ale ryby, které se rády osvěží u studánek nebo našly cestičky do jiných oceánů ve stojatých vodách našeho rybníčku často mají pocit, že se tu zadusí. Nezadusí, protože nedýcháme kulturu, ale vzduch, nicméně otravovat život dokáže kultura docela dobře. Některé ryby to řeší tak, že žijí u nějakého přítoku nebo pramene, jiné se snaží se ve společné vodě moc nevyskytovat a mít vlastní rybníček, do kterého si vodu vozí třeba z jiných moří, nebo aspoň malý záliv, ale většina ryb si vody vůbec nevšímá. Voda? Jaká voda?
I rybám zvyklým na bahno je ale příjemné, když k nim občas dopluje proud vody odjinud, pokud není tak silný, aby je pryč odnesl nebo odvál to lepkavé bahýnko – to je naopak rozezlí a pak se snaží zahrabat co nejhlouběji.
Stejně jako ryby nemohou nedýchat vodu, ve které žijí, ani lidé nemohou nepřijímat kulturu, ve které žijí. Má vliv na naše vztahy, na naše myšlení, má zásadní vliv na možnosti, které máme a tím i na tvar našich životů, a v neposlední řadě utváří i naše děti. Jediná cesta, jak se od vlivu kultury odizolovat, je odstěhovat se do kultury jiného jazyka – a i tak si tu svou kulturu poneseme sebou.
Špinavou vodu ale nejde nějak vyřešit. Nemáme ani sítko, natož nějakou čističku kultury. Ano, bylo by pěkné mít víc čisté vody, ale většinou nemáme pocit, že bychom na kvalitu vody mohli mít zásadní vliv, takže proč se tím vůbec zabývat? My máme svých starostí až dost, ať se o to starají ti, co se o to starat mají. Média. Novináři. Spisovatelé. Politici.
Vraťme se o krok zpět. To my jsme ten rybníček vybudovali. My, lidé, lidé jako my. Všichni ve vodě trávíme celé dny, vdechujeme do ní to, co jsme z ní nasáli, vybíráme si místa a vodní zdroje, ve kterých se budeme rochnit, a sami ty vodní zdroje zakládáme a udržujeme. To lidé se starali o studánky, to lidé/ryby postupně zřídili veletoky, které postupem času sílily, dělily se, slábly, vyschly…
Mysleli jsme si, že když už pominuly záplavy, začneme konečně žít jako jinde – jako v těch největších oceánech. Začali jsme u nich čerpat vodu (zábavu, znalosti, způsoby, jak chápat svět) a do našeho rybníčku začala přitékat spousta vody odjinud a tak si konečně tu záplavou znepřístupněnou kulturu mohli užívali všichni.
Bahno
Nicméně – po záplavách nám zůstal rybníček zaplněný bahnem. Co víc, ryby, které nikdy nepoznaly nic než bahno a kalnou vodu, si na blátíčko u dna už zcela zvykly – byl to jejich domov, měli tam své zdroje obživy, a voda odjinud sice byla vítaným osvěžením, ale nenapadlo je, že rybníček by se dal prohloubit a pročistit, a bylo by v něm tedy víc místa na vodu. Myslely si, že jinde to nevypadá jinak: všude přece mají na dně tlustou vrstvu bahna, ve které žijou takové ty normální ryby – ne jako ty namyšlené, co by si pořád chtěly plavat jenom ve vodě.
V něčem ty ryby měly pravdu – i ve všech ostatních vodních tělesech byla nejen voda, ale i spousta bahna na dně. Úplně jim ale nedošlo, že ačkoliv jsou ve světě místa, kde je bahna klidně víc, jsou i místa, kde bahna bylo podstatně méně a voda netvoří jen povrchovou vrstvu. Místa, kde život v čisté vodě není něco nóbl, ale možnost, kterou má každý, kdo tu čistou vodu umí vyhledat a jiné se vyhnout.
To bahno ale nezmizelo samo od sebe – o jeho odplavení se postaraly samy ryby. Odplavily ho, jak jinak, proudem vody. Probíhalo to ale tak pozvolna a vyžadovalo to tolik koordinovaného úsilí, že smířit se s bahnem jako by byla realističtější volba.
Dobrá voda
Ale ani voda donesená do mělkého rybníčku ze světových oceánů a občas nějakého moře či jezera nebyla vždycky úplně v pořádku. Ne, že by se k nám nedostala dobrá voda, ale dejme tomu, že zrovna tak snadno sem šlo pouštět splašky a klidně i odpad, protože proč ne – my jsme to nepoznali, nikdo nás to neučil, a nebo nám to bylo jedno – do mého zálivu to přece nedoteče. A zatímco donedávna v rybníčku skoro nebyla k dispozici jiná voda než ta, kterou přinášela záplava, teď sice rybníček přetéká vodou odevšad možně, ale spousta té vody je kalná zrovna jako dříve, ařkoliv třeba trochu jinak, a kažopádně je většina té vody stejně jako dřív kontaminovaná kýčem. Což sice nemá nějaké bezprostřední zdravotní dopady, ale vyvolává to návyk a chuť se většinu času opájet kýčovou vodou namísto čerstvé. A to už bezprostřední dopady má.
Nádech… výdech…
Narozdíl od ryb máme možnost vodu, kterou nasajeme, podle své vůle filtrovat, než ji zase vypustíme zpět. Pokud žijete v bahně, raději se o to nesnažte, protože váš filtr se celkem rychle zanese a většinou pak nasbíranou špínu vyprskne v nejnevhodnější okamžik na někoho jiného. Když už vám sevření bahna a s ním spojená nesvoboda nevyhovuje a raději trávíte čas pohybem ve vodě, můžete zásadním způsobem přispívat k pročištění vody kolem sebe tím, že nečistoty nebudete pouštět dál. Protože nikdo z nás není nucen pouštět dál všechny ty sračky, co se na nás valí – jen třeba nebylo, kde se to naučit, nebo jsme nevěděli, jak se čistí filtr mysli. Nic na tom není, aspoň pokud z vypouštění sraček nemáte živobytí. A když už se pohybujete v čistější vodě, už vám asi nic moc říkat nemusím, protože sami víte, jak nepříjemný je zanesený filtr, jak zbytečné je omezování se v blátě, jak příjemná je čerstvá voda a jak různých příchutí může nabývat, když už v ní neplave kde co. A kdybyste to náhodou potřebovali připomenout, protože o čisté vodě si zrovna můžete nechat jenom zdát, říkám vám, že nic není ztraceno. Čistá voda a její zdroje se najdou i v našem rybníčku – dokonce jich ani není zas tak málo, jen jsou upozaděna hojnými přítoky patoků.
A nenechte se zmýlit – i ryby v bahně si rychle zvyknou na dodávky nekontaminované čerstvé vody, ať už je z našich pramenů nebo odjinud. A ačkoliv třeba nebudou chtít bahno opustit, když jejich děti vyrostou v proudu čisté vody, už s tím problém mít nebudou. A třeba jednoho dne dojde i na to, že ani v těch posledních bahnitých dolících už nikdo žít nebude a nebude tedy ani vadit, když se ho děti našich dětí pokusí vypláchnout… a i kdybychom o rybníček přišli, čistou, zdravou vodu můžeme oceňovat i jinde.