Je to čtvrt roku, co jsem strávil týden na kurzu makrobiotického vaření v Dobrušce. Byl to natolik proměňující zážitek, že to, že se o něj pokusím podělit, mi bylo od začátku jasné. Je to ale zároveň natolik závažné a složité téma, že mi až doposud unikalo, co a jak napsat – konec konců, sotva jsem škrábnul povrch tam, kde by šlo studiu věnovat mnoho životů. Nebudu se tedy detailně rozepisovat o tom, co makrobiotika doporučuje a proč. Místo toho prostě po (na svou délku až příliš povrchním) úvodu popíšu svoje krátké zkušenosti s makrobiotikou – jak jsem se s ní seznámil a jak se mi s ní žije. Mým cílem v následujícím povídání bude podnítit vás ke změně – nebo alespoň upozornit, jaké možnosti existují, kdybyste změnu někdy potřebovali.
UPDATE: Po roce jsem v textu upravil několik stylistických drobností a na konec připsal současný pohled.
1. Úvod
2. Makrobiotika a tradiční čínská medicína
3. Běžné stravování
4. Doporučení makrobiotiky
5. Převzetí zodpovědnosti
6. Osobní zkušenost
7. Po roce – nové
Úvod
O makrobiotice, a hlavně o téměř zázracích, které s ní jdou dosáhnout, se obecně až tak moc neví. Přitom, i když o ní v době internetu může vědět každý, málokdy o ní ví i ti, kteří se třeba o zdraví a zdravou stravu zajímají. Což je, na to, jak zázračné účinky může mít, docela překvapivé, na druhou stranu, když si člověk vezme, že to většinou znamená ze zpětného pohledu dost radikálně změnit vlastní život, tak už se to tak překvapivé nezdá.
Pokud jste na tom podobně jako já donedávna, pojem makrobiotika máte uložený jako jakousi pofiderní variantu zdravého stravování. Není se čemu divit, zásady makrobiotiky jsou v příkrém rozporu se zavedeným způsobem života většiny lidí. O to víc jsem rád, že jsem nakonec přemohl svou lenost, udělal první krok, a vyzkoušel, co se skrývá pod pokličkou.
Svět tak, jak ho vidí “makrobiotik”, je svět, kde se lidé z nevědomosti živí velice jednostranně, prakticky několikrát denně těmi stejnými více či méně jedovatými věcmi, a hrozně se diví, že mají neustálé zdravotní problémy, přičemž na ty menší už si zvykli a považují je za normální. Ale protože to tak mají i všichni kolem, tak vlastně nikdo neví, jaké to je, být zdravý. Zdravý člověk měl štěstí, zatímco nemocný měl jednoduše smůlu.
Zároveň je to ale také svět, kde běžet za lékařem při léčení něčeho jiného než akutních příznaků nebo úrazu je bláznovství, protože s makrobiotikou a s ní spojenými znalostmi máte k dispozici metody, které s trochu trpělivosti vyrovnají téměř jakýkoliv problém – přitom může jít jak o závažné, třebas i „neléčitelné“ poruchy, tak i o drobnosti, o kterých si obvykle myslíme, že je potřeba se s nimi smířit. K makrobiotice se ale často obrací až lidé, s jejichž problémy si běžná medicína neví moc rady, nebo u kterých nefunguje úplně efektivně, protože lidé, kteří jsou spokojení nebo smíření se stavem svého bytí nemívají motivaci provádět ve svém životě změny, které vypadají takto radikálně.
Ve světě makrobiotiky se tedy nachází neobvykle vysoký počet lidí s rakovinou nebo jinými vážnými problémy – proto, že makrobiotika jim dala naději – a také množství lidí, kteří tyto problémy překonali – “řekli mi, že budu ‘ležák’, ale já jsem jim ukázala, vychovávám vnoučata a jsem tady, abych se zas něco dozvěděla” je zhruba věta, která (vedle dalších, podobných) zazněla na zahájení makrobiotického kurzu. Jedním z důsledků přítomnosti život ohrožujících problémů je, že člověk začne brát vážně mnohé věci, kterým v podstatě nevěnoval moc pozornost, v tomto případě hlavně stravu. Už to není něco, co se mně vlastně netýká – jde o věc, která mně na jedné straně může stát život, a přitom na druhé straně mi ten život může proměnit a prodloužit.
Makrobiotiku ale nemá smysl sáhodlouze rozebírat, kdo v podobné možnosti nevěří teď, málokdy svoje přesvědčení změní i po sáhodlouhých přednáškách. Makrobiotiku je potřeba zažít. Zatímco se dá donekonečna diskutovat o tom, co o zdravé stravě říká ten či onen vědecký výzkum, makrobiotika staví na osobní zkušenosti. Jednoduše, podobně jako je to třeba s pravidelným fyzickým cvičením, je potřeba do toho jít po hlavě a naplno se tomu delší dobu věnovat, aby se pak dalo posoudit, jestli to k něčemu je nebo ne.
Makrobiotika a tradiční čínská medicína
Co je makrobiotika se více do detailu dozvíte např. v knihách Michia Kushiho. Můžete si prostě zagooglit, ale detailních informací a navíc v češtině je na internetu bohužel stále poskrovnu. Pro běžného člověka, který se (dokonce s oblibou) stravuje po hospodách, by se makrobiotická strava pro svou radikálnost dala popsat třeba jako “vegan plus”, ačkoliv se to týká spíše “přísnosti” požadavků– makrobiotika třeba maso z jídelníčku nevylučuje, na druhou stranu je mnohem náročnější co se týká správné přípravy jídla, jeho vyváženosti apod., což vede k zajímavým závěrům – i věci, které běžně považujeme za zdravé, jako například ovocné džusy a ovoce obecně, jsou z hlediska rovnováhy pro makrobiotiku příliš jednostranné a “špičaté”, a (obzvlášť co se tropického ovoce týká) v našem podnebí nevhodné.
Základní principy makrobiotiky vycházejí z tradiční čínské medicíny. Nemá smysl se tuto oblast snažit prozkoumat jen ve zkratce. takže jen nabídnu krátké shrnutí, a zmíním, že opět stojí za to se s čínskou medicínou na vlastní kůži seznámit, ačkoliv najít opravdu schopného praktikanta nemusí být jednoduché.
Čínská medicína staví na filosofických základech dálného východu, a používané pojmy tak často v našem světě nemají obdobu, mohou se tedy zdát jako nesmyslné, protože nevíme, co si pod nimi představit. Místo toho, co byste to odmávli rukou jako hlouposti, si v hlavě vytvořte prázdné šuplíčky, kam odteď budete sbírat střípky informací, a bez nějaké zvláštní námahy to po čase začne dávat velice zajímavý smysl. Jedná se o dost jiný úhel pohledu na svět, než na jaký jsme zvyklí – a jiný úhel pohledu nabízí možnosti, které z toho obvyklého nejsou vidět.
Svět jsou vibrace, neustálé kmitání mezi póly jin a jang, a tělo je energetický systém, jehož úhelným kamenem je rovnováha. Hodí se podotknout, že se nejedná jen o nějaký abstraktní koncept – na druhou stranu zjistit a procítit, o co tedy jde, a jak se ono “být v rovnováze” projevuje, to už si musí vyzkoušet každý sám na sobě. Při správně zvoleném směru (a makrobiotika se mi zdá být v nacházení správného směru a následně rovnováhy velmi účinná) se rovnováha začne celkem rychle vyjevovat, a orientace mezi póly “tohle mi upevní rovnováhu” a “zbytečný balast” se postupně opět stane přirozeností.
Žít život v rovnováze znamená být co nejblíže reálnému životu. Pít vodu živou, od pramene, ne až potom, co jí někdo vtiskne svoji značku. Jíst jídlo připravované s dobrým záměrem, nejlépe takové, které si sám vypěstuji, nebo aspoň připravím, ne do sebe ládovat zbytečnosti, vnucené křiklavým marketingem, a tak dále. Je to – doslova – prosté.
Čínská medicína sama má teoretické základy, které si s rozsáhlostí a komplexností západní medicíny nijak nezadají, avšak proniknout do nich znamená seznámit se se zcela jiným chápáním skutečnosti, než s jakým se běžně potkáváme.
Střed rovnováhy je v čínské filosofii vymezen pěti elementy a jejich vztahy. Jde o systém, který se zprvu zdá být umělý (proč zrovna pět elementů? proč zrovna dřevo, voda, vzduch, oheň a kov? jak na to přišli?) a složitý, ale když se ho člověk přestane snažit chápat ve svých naučených “západních” souvislostech, a místo toho napřed přijme a později pochopí jeho základní principy, otevírá se mu tím brána do velice elegantního světa, kde věci jsou vždy v souvislostech, a kde má k dispozici nástroje, kterými může chápat a ovládat svoje tělo způsobem, o jakém se většině lidí už ani nesní.
Rámec souvislostí, který čínská medicína nabízí, je až překvapivě konzistentní a praktický. Neuvěřitelné množství pro nás normálně nesouvisejících jevů je z tohoto jiného úhlu pohledu najednou souvisejícími součástmi jediného hnutí a mají tedy společné kořeny – v naší vlastní rovnováze. Zdánlivá složitost je způsobená tím, že neexistují způsoby, jak řečí předat jednotlivé koncepty bez toho, aby je příjemce napřed sám pocítil. Jinými slovy, ať už si o energetických drahách myslím cokoliv, jsou to jen představy – až do chvíle, kdy je ucítím sám v sobě, když mi někdo zmáčkne akupunkturní bod, ze kterého právě po těch drahách vystřelí pocit, který není tak docela bolest. Teprve to, co zažiju, když se budu snažit dráhu uvolnit, a co se bude dít dlouhodobě, když budu jíst tak, abych dráhu uvedl do rovnováhy, mi přinese první závany porozumění tomu, co všechno ta která dráha zahrnuje, přestože z běžného úhlu pohledu půjde třeba i o pocity, postoje, emoce a další věci, které málokdy považujeme za související s nějakými místy na vlastním těle.
Náš obvyklý “západní” přístup se na věci, aniž bychom si to třebas i uvědomovali, dívá jako na oddělené. Jedna “věc” je strom, druhá “věc” je kámen, a jiná “věc” je člověk, a ačkoliv jsme si hranice mezi věcmi určili sami, považujeme je často za přirozené, neměnné a dané – takto to je, strom, kámen a člověk jsou objektivní realita, o které se dál můžeme bavit. Tímto způsobem jsme si už ovšem z pole možností, které jsou nám k dispozici, předem vyčlenili ty kousky, pro které máme více nebo méně přiléhavé pojmenování, a jsme v koncích, když nějakou “věc” nejde našimi pojmy uchopit – nemluvě o tom, že jsme tak fascinováni svou hrou se slovy, že naše snaha pochopit, porozumět, dát jevům v realitě nějaký smysl a souvztažnosti, už téměř neznamená, že bychom bedlivě sledovali to, co je pro nás opravdu objektivní, tedy vnější svět a projevy vlastního těla – místo toho si v bláhovém zasnění v hlavě přehráváme loutkové divadlo, jako bychom manipulací stínů mohli nějak zapůsobit na svět, který je vrhá. Může se zdát, že to ani není něco, co bychom mohli (nebo chtěli) ovlivnit – stejně jako nejde nepřečíst text, když se na něj podíváte. Ale rozčlenění světa na věci je zautomatizovaný proces, který probíhá ve vaší hlavě, podle měřítek, které nám vtisklo naše prostředí, a když není pod naší kontrolou, je to proto, že si kontrolu necháváme proklouzávat mezi prsty, zatímco s myšlenkovými maňásky hrajeme své oblíbené hry. A když už si slona v obýváku není možné nevšímat, vždycky se to dá řešit, oblíbené způsoby jsou třeba zkusit ho nacpat do skříně, a když se nevejde, tak přes něj aspoň přehodit ubrus. Ostatně, není to jedno? Kdo by dneska věnoval pozornost zdevastovaném obýváku, když do něj stejně chodí skoro jen přespat, a když už je potřeba zůstávat doma, v sobě, dá se koukat na obrazovku nebo případně do zdi.
Ačkoliv nejznámější praktikou čínské medicíny je u nás akupunktura, případně akupresura, jedná se původně o způsoby, jak řešit akutní problémy a silnou nerovnováhu – takovou, která se ani v dobrých podmínkách nenarovná sama. Ta ale nevznikne jen tak – a jídlo, jakožto činnost, které se věnujeme povětšinou několikrát denně, mívá v této věci rozhodující váhu. Jinými slovy, řešit zdravotní problémy, a neuvést přitom do rovnováhy stravu, je jedna z těch věcí, u kterých zpětně nechápete, jak jste je mohli mít tak dlouho přímo na očích, a nic s tím nedělat.
Potraviny mají podle východního náhledu různé vlastnosti – některé jsou více jin, jiné více jang, a podle své chuti, barvy, tvaru či účinků mají svá místa v systému pěti elementů. Různým elementům dále také odpovídají např. různé způsoby přípravy jídla – např. jídlo vařené bude na energetický systém působit jinak než jídlo osmažené v oleji, pečené, sušené atd.
Na tomto rámci makrobiotika dál staví. Jako opora jí vedle čínské medicíny slouží tradice – jaké jídlo se v té které oblasti jedlo dříve, než se objevily všechny ty barevné nesmysly s přidaným kdejakým tentononc, na které rychle vzniká návyk a které tedy začnou zaclánět v intuici?
Obecně to bývají obiloviny, z čehož také vychází další, prý celkem rozšířená, představa o makrobioticích – že to jsou ti, co se živí zrníčky. Jak byly potraviny dříve zpracované a uchované? Byly obohacené o látky, které známe pár sotva let, obarvené, ochucené? Nebrat. Nejlépe to vzít tak, jak to vyrostlo. Na přírodě není co vylepšovat, funguje miliardy let v úrovních složitosti, nad kterými zůstává lidský rozum stát, a drží se v rovnováze. Dokud jsme se z ní nezačali násilím vyčleňovat, taky jsme se drželi v rovnováze. Ne nadarmo se celá oblast nemocí označuje jako civilizační choroby.
Běžné stravování
Proti prohlášení, že “jsme to, co jíme” nejde mnoho namítnout. Prakticky všechno, z čeho se skládají buňky našeho těla, jsme do sebe vpravili ústy.
I když pomineme pro někoho trochu pohádkovou možnost, že ve věcech zůstávají zachyceny nejen předchozí děje, ale i záměry, které na ně byly upřeny, stále nám v dnešním světě zůstává ohromné množství balastu, který do sebe nacpeme. V určitém smyslu je dnes více věcí, které je nutné přestat jíst, než těch, které by nám chyběly. Obyčejné věci se dnes jen těžko prodávají – málokdo si kupuje obilí, všichni chtějí mouku nebo rovnou pečivo – je to pohodlnější, a roli hraje i bláhová myšlenka, že kdyby to nebylo dobré, přece by se to tak nedělalo. Aby se výrobce odlišil, buduje značku, přichází s novou, vylepšenou chutí a recepturou, či se více nebo méně oprávněně snaží svůj výrobek udat jako nejposlednější výkřik vědeckého pokroku. Jsou v tom nějaké příměsi, nějaká ta éčka, příchuť, trocha cukru, možná barvivo, ale to je nutná daň, vyrábí a konzumuje to tak každý a nikomu se přece nic nestalo. Konec konců, přece by to bylo dávno zakázané, kdyby to mělo škodit, ne? Ne? Opět nic než bláhová iluze.
Reálná situace je taková, že firmy z principu musí vydělávat peníze, aby zajistily obživu svým zaměstnancům a majitelům, a díky svému vnitřnímu systému vztahů, který s rostoucí velikostí společnosti často rychle přechází od původně šlechetných záměrů k poměřování hodnot na peníze, nemívají (a díky za každou výjimku) firmy žádnou morálku, přestože třeba zaměstnávají lidi, kteří se jako jednotlivci morálně a eticky chovat chtějí. Je to zajímavý soubor jevů, ale opět jde o téma na samostatné pojednání. Věnuje se mu např. dokumentární film The Corporation.
Pomiňme, že chtít po někom, aby vyráběl potraviny podle principů makrobiotiky/čínské medicíny je bláhové, protože by se napřed musel roky učit něco, nad čím už předem mávne rukou s tím, že je to nesmysl, případně kdyby to bylo tak dobré, určitě už by to někdo dělal, a pojďme dál. Bude firma používat do svých výrobků špičkovou kvalitu, garantovaný “bio” produkt, když nikdo nepozná, že místo něj je stokrát levnější náhražka? Finanční výsledky firmy se zlepšily, dobrá práce pánové a dámy, příští rok od vás čekáme další zlepšení! Dobrá, tak zkusíme ušetřit i na dalších ingrediencích… konec konců se zdá , že zákazníkům je jedno, že v párcích není maso a jahodová příchuť znamená, že je v tom červené barvivo a cukr. Hlavně, že je to levnější!
Je jednodušší zahýřit reklamou, jak je to všechno zdravé, místo jednoho cukru jsme vám tam dali jiný, naši „odborníci“ říkají, že je to teď zdravější, a vy jste příliš hloupí nebo zlenivělí na to, abyste se o tom přesvědčovali. Ačkoliv stejně jako vy dobře víme, že zdravější by bylo cukr nejíst ani takový, ani onaký, když už jste si na něm vybudovali takovou pěknou závislost, přece si koupíte ten zdravější. Vaše chuť bude na chvíli utišena, a nemusíte se trápit pocitem viny, je to přece zdravější než ten starší výrobek nebo alternativy od konkurence. Chtěli byste něco ještě zdravějšího? Samozřejmě, není problém, natiskneme na krabici nějakou báchorku o tom, že nám jde o vaše zdraví, a výzkumy ukázaly, a bla bla, náš zákazník náš pán. My na vás nešetříme, a i kdyby, vy stejně nemáte způsob, jak to zjistit, a máme přece tak lákavou reklamu, vždyť vy na to sladké máte vlastně zase chuť, tak pojďte…
Tak. Ale co tedy místo toho? Namazat si něco light na tmavý chleba? Jít na jídlo do té nové restaurace? To byste si pomohli. Ani restaurace zdravého životního stylu nepomůže – musíte narazit na opravdové šílence, kteří v kvalitě jídla nedělají kompromisy, a nejlépe se takovým šílencem tak trochu i stát. Ale pozor, neříkám stát se fanatikem, který se jednou něco naučil, a od té doby to zaslepeně opakuje, to byste si konec konců proti současnému stavu moc nepomohli.
Doporučení makrobiotiky
Makrobiotika to řeší striktně, i když nakolik se jí držíte, je samozřejmě na vás. Jsou v tom konzervanty? Barviva? Příchuti? Je v tom cukr? Něco z mléka? Potravina z jiného teplotního pásma? Nebrat.
Už jen vzdát se podobných věcí by samo o sobě by byl krok, který přinese velice znatelné zlepšení kondice během pár týdnů, ale jde to dál. Jídlo by mělo být živé, tedy čerstvě připravené, a samozřejmě vyvážené – jin, jang, pět elementů… To by pak byla docela solidní věda, kdyby se to člověk měl učit v nějakých tabulkách, naštěstí jak se ukáže v praxi, do značné míry stačí pochopit principy a zkoušet.
Makrobiotika tedy (mimo jiné) říká – nejíst jednoduché cukry, ať už to je bílý nebo ovocný cukr, místo toho sladit obilnými slady. Vynechat veškerá umělá dochucovadla, konzervanty, barviva a podobné věci, což znamená žádné hotovky do mikrovlnky, instantní jídla, a většinou ani jídlo v restauraci. Mléčné výrobky? Nejlépe vůbec, jsou zbytečné. I západní medicína dnes ví, že vápník v mléku sice je, ale tělo ho neumí vstřebat, a v důsledku mléčné výrobky vlastně spíše odvápňují a zahleňují.
Tady podotknu, že bez odjezdu aspoň na ten týden jinam, mezi lidi s jiným přesvědčením a hodnotami a náhledem na svět, by pro mě bylo velmi obtížné se byť jen na chvíli vzdát například návyku na cukr – překvapivě silný návyk způsobují mj. také káva a čaj. Abstinenční příznaky sice nejsou nic příjemného, ale se stravou v rovnováze zmizí během pár dní, člověk zjistí, že to vlastně jde bez toho, a že to tak nakonec je i mnohem příjemnější – odpadne třebas to neustálé nutkání typu “honí mně mlsná” a “něco bych si dal”. Sám od sebe bych s tímto, stejně jako s mnoha dalšími věcmi, kterých je třeba se vzdát, měl značné problémy. Ale pokračujme v shrnutí doporučení:
Polovinu hlavního jídla by měly tvořit obilniny, o druhou polovinu se dělí zelenina (málokdy syrová) s bílkovinami (často jde o sójové produkty nebo luštěniny). Pak také záleží na surovinách – ideálně by měly být v bio kvalitě, tedy žádná (ropná) hnojiva, a maso, když už na něj dojde (makrobiotika třeba bílé maso a maso některých ryb “povoluje”, když to není často), těžko může být z jatek, kde zvířata žijí v nepředstavitelném stresu, a často jsou nacpaná antibiotiky a dalšími přípravky, aby vůbec přežila do porážky. To, že se takhle dá těžko stravovat v restauraci, je jasné, bohužel se to týká i většiny restaurací “zdravého životního stylu”, kde jde často spíš o módní věc – tím, že se k jídlu dá salát nebo větší zeleninová obloha, a použije se v něm olivový olej, se z něj vyrovnané a přínosné jídlo opravdu nestane. Takže málokde narazíte v jídelníčku na něco, co by z makrobiotického hlediska nebylo nějak “pokažené” – jednou je tam cukr, jindy sýr…
Makrobiotika doporučuje jídlo velice pestré chuťově, barevně, tvarově i jinak. Pokud má být talíř v rovnováze, musí být energie jednotlivých potravin a toho, jak byly připraveny, vyvážené. Jednoduchý příklad z praxe, běžné těstoviny by zahleňovaly, po uvaření se do nich tedy vmíchá najemno nasekaná cibulka, která zase bude hleny rozpouštět. Vedle toho pestrost slouží i tomu, aby člověka nepřepadaly “chutě”, což není nic výjimečného. Když je v jídle pestrost, jednoduché věci už se nezdají tak lákavé.
Jídlo také nutně musí být čerstvé – tepelně upravená zelenina se např. po třech hodinách vyhazuje, luštěniny se dávají před vařením do vody, aby začaly klíčit a tedy i žít, a po uvaření je potřeba je v krátké době spotřebovat. Dalo by se říct, že s mrtvým jídlem tělo zaplatí za vstřebání a vyloučení případných odpadů víc energie, než z něj získá.
Z hlediska energií se do jídla také promítá rozpoložení a záměr člověka, který jídlo připravuje (nebo pěstoval…). Jednak je to další důvod, proč nejíst v restauracích a nekupovat většinu věcí, které jsou dnes běžně v obchodě k dispozici, ale zároveň jde i o určitou výzvu pro člověka, který si vaří sám – stejně jako všechno, ani jídlo není něco “obyčejného”, co člověka vlastně jen obtěžuje a brání mu v těch “důležitých” věcech, a přistupovat takto k jídlu by znamenalo jej minimálně pro sebe sama znehodnocovat. V jídle připraveném s radostí a s vědomím toho, že sám sobě dělám nezaplatitelnou službu tím, že si připravuji vyvážený a hodnotný pokrm, kde nic není ošizené nebo odfláknuté, je prostě “jiná energie” než v jídle, o kterém víme, že moc přínosné není (a to naše podvědomí ví, i když budeme sami před sebou dělat, jako že o nic nejde) – i kdyby se mělo jednat “jen” o placebo efekt, o jehož překvapující účinnosti toho ostatně víme žalostně málo.
Jak se s takovými omezeními dá vařit? Jak se dá vařit bez mléka, bez vajec, bez cukru, třeba i bez (pšeničné) mouky? Překvapivě bohatě a dobře, ale tomu těžko věřit, dokud to člověk na vlastní oči neviděl. Dokonce, ačkoliv to může znít jako další nekritické pochvalné vyjádření (přičemž kritický k makrobiotice zůstávám až možná příliš, třebaže se to nezdá), můžete mít po kurzu pocit, že i bez těchto surovin máte mnohem širší možnosti přípravy jídla, než jste měli kdy předtím. Jednak totiž budete znát a používat mnoho nových ingrediencí, a jednak začnete víc používat věci, které byste před tím třeba nechali stranou (jako různé méně obvyklé druhy zeleniny, věci nakládané, různé varianty obilovin apod.), a nakonec se naučíte i to, jak moc záleží na způsobech přípravy a kombinacích jednotlivých součástí jídla.
Věci se dají nahradit nebo jejich použití obejít, když už se snažíte připravovat jídla, která mají připomínat to, co už znáte – například na kurzu proběhla vynikající svíčková, knedlíky, omáčka, “maso”, ale přitom to kromě vzhledu a dobré chuti se svíčkovou nemělo moc společného. Nebo se dají připravovat jídla, která jednoduše na vyloučených věcech nestaví. To, že kuchař, kterému tyto ingredience seberete, bude v úzkých, ukazuje jen na to, jak omezený je náš běžný výběr stravy. Člověk rychle zjistí, že to, co považoval za pestré jídlo, bylo prakticky denně to samé (obvykle se často objevují brambory, pečivo, maso, sladká jídla, těstoviny, mléčné výrobky…). Věcí, které se dají jíst a různými způsoby upravovat, je nezměrně víc, než ten úzký výsek, na který jsme z různých důvodů navyklí, a mimo který se nám (častokrát i z důvodů, které vlastně ani sami nedokážeme určit) nechce vycházet – je to nové? Fuj, to já nejím, dejte mi něco, co znám.
A co z toho? Makrobiotika slibuje zdraví. Možnost spravit takové ty drobnosti, které se považují za normální – občasné bolesti toho nebo onoho, nějaká ta alergie, kožní problémy, častá nachlazení, únava – dalo by se říct, že vliv to bude mít skoro na všechno, a prý se dají vyléčit i závažné věci, se kterými si medicína třeba ani neví rady. Stav po týdnu striktní makrobiotiky se vůbec nedá srovnávat s tím, co bylo předtím, a zdravotní stav se mi zlepšil mírou, o jaké jsem ani neslyšel, že by to u případů, jako jsem já, bylo možné. Je to jako omládnout, jako by se v člověku probudila síla, na kterou už ani nepamatuje.
Z hlediska tradiční čínské medicíny znamená zdraví vyváženost, a různé projevy lidského těla na nerovnováhy zcela konkrétně upozorňují. Makrobiotika to místo ordinování bylin nebo ovlivňování energetických drah akupresurou nebo akupunkturou bere víc zgruntu – na co léčit nerovnováhu, když její příčina dál zůstane přítomná v životě, vždyť to za chvíli bude zase zpátky, nebo se to projeví jinde. Nebylo by účinnější vrátit do rovnováhy samotný život, a až pak řešit oblasti, které jsou natolik mimo, že se nespraví s celkovým vyvážením? Přitom jídlo je častý a permanentně přítomný původce nerovnováhy, zvlášť ve společnosti, která o komplexní rovnováze nemá tušení, a extrémy považuje za normu.
Pokud se má člověk držet makrobiotiky, prakticky nemá jinou možnost, než zajet na kurs, naučit se trochu co a jak, a pak si začít vařit. Už jsem zmínil, že je to věda – co s čím, co ne, a proč. Ale je to zábavná věda, protože zákonitosti, které se postupně ve věcech s pomocí systému čínské medicíny otevírají, jsou fascinující. Pokud se vaření nebo kurs jeví jako ztráta času, a sám jsem to tak donedávna viděl, jde o klam – ale o tom se zase nedá přesvědčit jinak, než zkušeností. Většinou lidé, včetně mně, potřebují nemoc, která je donutí čelit skutečnosti, a něco ve svém životě změnit. Holt to tak je. Někdo je dokonce raději nemocný, než by věnoval čas tak nepodstatným věcem jako je základní péče o sebe sama.
Převzetí zodpovědnosti
Co to slyším? Za nemoc přece nikdo nemůže, a byl by to hrozný člověk, který by tvrdil něco jiného? Ano, vždycky se problém dá na něco svést. Bývají to ony pohádky ne nepodobné klasickému “ále, to já nekašlu proto, že kouřím dvě krabičky denně, jen jsem se včera někde nachladil, a hlavně už o tom teď nemluvme…” Dokonce to v našem sociálním systému jde dělat i profesionálně. Nemá smysl pokračovat, kdo chce být nemocný, ať si to užije, ale není úniku před pravdou, a nakonec se ukáže, že je jednodušší si pravdu připustit, než nesmyslně hájit pozice. Můžeš si za to ty. A dokud v nějaké formě neřekneš “přijímám to, jak to je”, bude tě to pronásledovat a je docela dobře možné, že to bude tvoje smrt. Je příliš složité uskutečnit změnu? Ne, tváří v tvář okolnostem, třeba vážné nemoci, se nedá udělat nic jiného. Jen je potřeba připustit věci takové, jaké jsou, o změně přestat přemýšlet a místo toho do ní po hlavě skočit. A co se detailů změny týká, co změnit a jak, myslím, že tisíce let, po které byla pilována čínská medicína, jsou dostatečným garantem toho, že alespoň některé z opatření, které z jejího systému vyplývají, budou přínosné. A jak se ukáže tomu, kdo to poctivě vyzkouší, těch účinných postupů není několik, spíš neuvěřitelně mnoho.
Za sebe můžu říct, že podobně jako každý, kdo se upřímně a vytrvale snažil dobrat pravdy, jsem došel k tomu, že za prakticky všechny svoje zdravotní potíže, a že jsem jich neměl málo, si můžu sám. A i když jsem si něco přímo nezpůsobil, způsobuji si pokračování toho problému, pokud aktivně nehledám řešení. Zkoušet pořád dál léčbu, která nefunguje, není aktivní hledání řešení. Mnohé věcí může být nutné řešit i na psychologické rovině, a nemusí být zrovna jednoduché najít pomoc třeba potřeba být litován.. ale jde to – stačí si za tím upřímně jít. A i když mám pocit, že si za nějaký zdravotní problém nemůžu, stejně přeberu zodpovědnost za stav, v jakém jsem, protože když to neudělám, budu jeho obětí, místo co bych pracoval na změně.
Osobní zkušenost
Když se o makrobiotice a jejích účincích mluví, vypadá to více či méně jako báchorka – kdyby někdo vymyslel takhle účinný systém přístupu k jídlu a vlastnímu zdraví, už by to přece bylo mnohem rozšířenější, zkoumali by to vědci, a tak dále. Další bláhová představa, jejíž rozebrání je na samostatný článek, ale ve zkratce – věcem, které od každého, kdo je chce zkoumat, vyžadují vlastní zapojení a změny, se často dostává méně pozornosti, než by zasloužily – dnešní přístup je často “napřed mně o tom přesvědčte, a já pak budu něco zkoušet… možná, když se mi bude chtít”. Nemluvě o tom, že tento přístup je stále rozšířený v zemích svého původu, i když i tam je tlak marketingu značný a tradice upadají.
Každopádně i když by člověk chtěl, může se podobně radikální změna jídelníčku, a tedy i způsobu života, zdát obtížně dosažitelná, a otázka “proč by tomu měl člověk věřit?” stále visí ve vzduchu. Byl jsem na tom taky tak.
Postupně jsem makrobioticky připravená jídla začal ochutnávat, když se k tomu dostali mí dva pražští spolubydlící přes dalšího kamaráda. Zprvu jsem vůbec nevěděl, co si o tom mám myslet. Na talíři byly většinou věci a kombinace, které chutnaly přinejlepším podivně. Ke spoustě aktivit svých kamarádů se rád připojím, ale na druhou stranu, můj jídelníček mi připadal dostatečně normální, a vlastně ani nějak moc nebyla vůle ho nějak měnit nebo i jen zkoumat, i když jsem v jádru dobře věděl, že takhle by to rozhodně vypadat nemělo. Ale čas od času jsem s nimi pojedl, a zjistil dvě věci – jedna, při trávení jsem pak nebyl ospalý (na rozdíl od normálního stavu, kdy jsem byl po jídle na dvě hodiny na odpis), a dva, ty chutě byly občas docela zajímavé, a stávalo se čas od času, že mi to vyloženě chutnalo. Minimálně to nebylo jen pořád dokola víceméně slané nebo víceméně sladké. A když se tedy na podzim vyskytl týdenní kurs makrobiotiky, přihlásil jsem se spolu s kamarády.
Jídlo bylo od začátku až překvapivě výborné, bylo vidět, že kuchařka Jana má dlouhá léta zkušeností s makrobiotikou i s vařením pro lidi, a ačkoliv jsem první dny měl celkem silnou chuť na sladké, každé odpoledne byl připravený makrobiotický zákusek, který jsem si pořádně vychutnal, a stačilo to. První dny se mi často honily hlavou představy o tom, co všechno si dám, až se dostanu domů – makrobiotika se sice jevila jako pěkná věc, ale nehrozilo, že bych měl čas a chuť si připravovat podobně komplikovaná jídla. Možná jíst kaši k snídani, to by šlo. Nejíst hotová jídla? Jéžiš, to jako že bych si měl každé jídlo sám vařit? No to vůbec. Na druhou stranu, na kurzu jsem byl rozhodnutý jíst jen to, co mi dají, a u toho jsem setrval.
Zdaleka ne všechna nabízená vysvětlení při odpoledních přednáškách mi dávaly smysl, pokud jsem se na ně chtěl dívat optikou racionálního člověka. Všude se zdá být spousta rozporů. Běžně se pracovalo s pojmem “energie”, což už samo o sobě může připadat jako plné rozporů i normálnímu člověku, natož kritickému “vědci”, navíc když je tento termín používán neustále a (zdánlivě) ve všech možných významech. Nicméně o některých podivných věcech už jsem věděl, že jsou opodstatněné, protože jsem při svém zájmu o čínskou medicínu zkoumal vnitřní strukturu jejich zdůvodnění, a vyzkoušel si sám za sebe, že to funguje. U jiných informací jsem si udělal mentální poznámku, že na to se teda později pěkně podívám. Přesto má pro mně stále makrobiotika mnoho oblastí, kde mi příkazy nebo zdůvodnění nepřipadají zrovna věrohodná, ale můj přístup k tomu teď je spíš na způspb – tak co, zkusím to na sobě, a buďto to bude fungovat, nebo ne. Myslím, že považovat makrobiotiku za svatou by byl zrovna tak hloupý přístup jako ji rovnou zavrhnout.
Na druhou stranu, nejsem svoje mysl, takže jsem tyhle procesy pozoroval a usmíval se. Hlavní věc byla jednoduše na kurzu jíst, co mi dají, a jíst to pozorně a s “pozitivním přístupem”, nejíst nic dalšího, a poslouchat. Zjistit, co na tom je, a po úvodních slovech o tom, jak léčivá makrobiotika je, i vyzkoušet, jestli se to opravdu nějak projeví.
Na konci kurzu jsem zjistil, že hlavou se mi nehoní nic, a představa, že si dám něco z toho, co mně před pár dny tak hrozně lákalo, byla spíš zajímavá než lákavá, a u některých věcí rovnou nepříjemná. To, že budu denně jíst tři jídla, která si sám budu muset připravit, protože nikdo jiný to za mně neudělá, se najednou jevilo být přirozeným vyústěním celého kurzu – k čemukoliv jinému bych se musel přemáhat. Protože, přátelé, ono to fungovalo, a fungovalo to skoro zázračně.
Člověk se cítil líp. Žádná (slovy žádná!) únava během dne – kafe? Čaj? Na co, proč bych měl potřebovat povzbuzení, když mám pořád dost energie? Žádný problém vstávat na šestou na společnou ranní hodinu jógy, žádná únava po jídle, žádné permanentní nachlazení, mizející jizvy, nečistoty na kůži, kruhy pod očima, projasňující se psychika, stoupající hladina pozornosti, chuť do života jakou jsem už ani nepamatoval… kdo by se toho chtěl vzdát?
Ke změně nevede číst si o něčem v knihách, a většinou ani snahy to pak uskutečnit v rámci svého běžného stereotypu. Ke změně je potřeba změnit právě ten stereotyp. Těžko se člověk může divit, že nemůže měnit směr, když jede po kolejích – ke změně je potřeba přehodit vyhýbku. Stačí sama sebe postavit do situace, kde pak třeba tu změnu můžu doopravdy zažít. Přihlásím se na kurs, pojedu tam, a uvidím. Minimálně z toho budu mít neobvyklou zkušenost. Ale může se taky stát, že tělo něco pochopí, a změna, která byla předtím nepředstavitelná, i když třeba chtěná, najednou nastane sama od sebe. Místo toho, co bych měl chuť na sladké nebo podobné nesmysly, budu mít chuť na zdravé jídlo, které si sám uvařím. Sám bych tomu nevěřil… ale strávit týden v prostředí, které žije tak, jak byste to aspoň z části chtěli vy, a být tímto prostředím proveden praktickými záležitostmi toho, jak se s tímhle nastavením vlastně žije, znamená využít psychologických faktorů (jako třeba touha po zapadnutí do skupiny) ve vlastní prospěch, a aspoň u mně to docela fungovalo.
Takže si vařím. Jde to ztuha, býval bych si přál, abych si na kurzu v kuchyni víc všímal některých věcí, vyvažovat stravu není jednoduché. Že bych si připravoval polévku a zákusek a ke každému jídlu zvlášť tři kondimenty je zatím bohužel sen, ale jde to, přínosy přetrvávají a zlepšování, ačkoliv pomalejší než přímo na kurzu, trvá. Navíc, jak už jsem zmínil, samozřejmě jsem neodolal, abych nevyzkoušel třeba sladké věci, a není to ono – člověk velice rychle zjistí, že to, jak se teď normálně cítí, vezme po těchto experimentech rychle za své, a nastoupí rozpoložení a pocity dřívě běžné, teď značně nepříjemné. Navíc vím, že zvýšená chuť na sladké se sladkým nespraví – jako u jiných závislostí, uspokojením se “chuť” do budoucna ještě posílí. Ale zatímco dřív jako bych neměl jinou možnost než to sladké, teď naštěstí také vím, že ve svých poznámkách najdu nějaké doporučení, protože jde samozřejmě o známku toho, že můj jídelníček není v nějakém směru vyvážený.
Měl jsem po uplynulé tři měsíce jídlo tak na 60% makrobio. Přestože jsem znovu podlehl cukru, který si více či méně dopřeju prakticky denně, i pár dalším kulinářským svodům, hlavní jídla jsou plus mínus začátečnicky makrobiotická – prostě snažím se. Minulé dva týdny jsem kvůli cestování po různých hotelech jedl relativně “normálně”, a bylo to velmi poznat – například se opět objevila neodbytná únava přes den. Přechod zpátky na makrobio je úžasná úleva, jako by spadlo nějaké závaží. A chystám se na další, pokročilejší kurz, protože toho vím žalostně málo.
Jak už jsem psal, z mého hlediska je makrobiotický kurs pro změnu stravování prakticky nutnost. Načíst si z knížek a začít se o něco pokoušet zavání neúspěchem, aspoň pokud jste jako já. Je potřeba vytrhnout se z obvyklého prostředí, být s lidmi, kteří přispívají k motivaci, a třeba ten týden vyzkoušet, jaké to je, naplno. Pro mě pak už doslova nebylo cesty zpátky, protože ačkoliv změna nemusí být nápadná, při pokusu přejít na původní stravu by člověk musel být hodně zatvrzelý, aby přešel všechno to nepohodlí a nepříjemné pocity, přes které se bude při takovém manévru muset přebrodit.
U nás jich je poměrně dost, a kurz v Makrobioklubu Dobruška můžu s klidem doporučit. Když tam pojedete a vydržíte, když byť i ten jediný týden nesníte nic jiného, než to, co pro vás s dobrým záměrem bude navařeno, budete ráno chodit na nenáročné cvičení a poslouchat při přednáškách, prostě jen registrovat, i kdyby z toho mysl měl chytnout amok, třeba jako já zjistíte, že odjíždí jiný člověk, a že i svět kolem je jako vyměněný…
Po roce
Od kurzu uplynul rok, od sepsání článku tři čtvrtě. Co se za tu dobu změnilo, jaké jsou nové poznatky?
Asi třetinu roku jsem se na vaření skoro vykašlal. Znáte to – nebyl čas, nebyla nálada… Občas jsem si vařil třeba týden v kuse, pak čtrnáct dní jen jednou za týden… Nicméně člověku chybí ten stav, který kvalitní strava přináší, a aniž bych musel nějak moc tlačit jsem se během uplynulých měsíců postupně zase vrátil k víceméně makrobiotickému jídlu. Velký přínos bylo otevření makrobiotické restaurace v Brně, kde vaří Jana, v době kurzu tajemnice a kuchařka dobrušského Makrobioklubu, jejíž vliv na nás, účastníky, byl naprosto zásadní, a která se nedlouho po kurzu do Brna přestěhovala. Mám tedy možnost chodit na poctivý a přitom bezpracný oběd, a udělat si večeři, případně nějakou kaši k snídani, už je jen drobnost. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, cca. za týden po návratu k řekněme 70% makrobiotice je člověku prostě zase dobře – stejnoměrná hladina energie po celý den, žádné návaly únavy, dobrá nálada, mizejí různé drobné bolístky a nepříjemnosti…
Tahleta restaurace je samozřejmě taky výborný způsob, jak moci ochutnat poctivě uvařené makrobiotické jídlo – samozřejmě, kdo přijde s očekáváním, možná se zklame, oproti dnešnímu přesolenému, překořeněnému a přeslazenému standardu je to jídlo “plané” – na druhou stranu, už během toho jednoho jídla, pokud odoláte touze si to přisolit, si můžete všimnout, jaká škála chutí a vůní se v něm skrývá…
Ale ještě mnohem zásadnější, než co člověk jí, a jestli jí “makrobioticky”, mi dnes přijde to, co člověk nejí. I když budu chodit na zdravé obědy, a k tomu přes den vypiju půl litru kafe, nebo dva litry limonády, nebo schroustám pytlík čipsů a nějaké sladkosti, bylo by naivní si myslet, že se ta zdravá strava nějak projeví. Neprojeví, zkoušel jsem to – často i způsoby, za které bych se sám styděl, kdyby to k něčemu bylo (jakože není, takže to nedělejte ani vy – vyčítat si, co člověk sežere, nebo se za to stydět, jen způsobí stres, a ten zaženete jak? No dalším jídlem…)
Způsobem, který mi přijde docela vtipný, se také makrobiotické jídlo rozšířilo mezi lidmi v mém okolí. Prázdninové putování na Boom v pěti lidech, během kterého jsme si většinu času vařili, způsobilo, že se o tenhleten způsob stravování začali zajímat i ti tři, kteří to před cestou moc neřešili, prostě proto, že si to měli možnost vyzkoušet, a zjistili, že to je prostě mnohem zajímavější a chutnější, než paleta chutí typu tatarka/kečup/hořčice, případně sladké/slané, občas promíchané s tučným – tedy nejenom, že to není žádné omezení, jak se to zprvu jeví, ale naopak je to takřka cesta k labužnickým a kulinářským orgiím, a přitom je to ještě ke všemu citelně prospěšné. A proniká to dál, různé postupy, recepty, kombinace jídel se šíří, kdo je vyzkoušel, chce je jíst častěji… Je docela legrace to pozorovat.
A ještě závěrečná poznámka, ačkoliv se celý tenhle text nese v duchu “makrobiotika, makrobiotika, makrobiotika”, není to tak, že bych byl přesvědčený, že to je ta jediná možnost, a nic jiného neexistuje. Ani makrobiotika není jediný systém, každý to dělá trochu jinak, a je to právě víc o zkoušení, než o rigidních pravidlech. K makrobiotice existuje i spousta výhrad. Nicméně některé věci jsou prostě tak – to, že se “nemá jíst cukr”, není nějaké umělé pravidlo, k tomu dojde každý, kdo ten cukr opravdu na nějaký čas jíst přestane, a zjistí, co to vlastně dělá, když si ho pak třeba dá. Makrobiotika je prostě šikovná pomůcka, výchozí bod, ne fanatické náboženství – aspoň pro mě. Na druhou stranu, nedivím se ani lidem, kteří nic jiného jíst nechtějí – u většiny jídel, která si člověk v těchhle krajích může dopřát, je to proti tomu makrobioticky vyváženému talíři opravdu nepěkný rozdíl.
Opravy? Poznámky? Zkušenosti? Návrhy na hlubší prozkoumání některého zmíněného tématu? Klidně vkládejte komentáře… a v záhlaví vpravo pro změnu můžete hodnotit.
Update: článek Podvod z prášku – Reflex
Pozn. použitý obrázek pochází ze stránek Asian Apothecary