Milý deníčku (ehm ,)
Před měsícem jsem dokončil školu, a mám tedy bakalářský titul v oboru “Business Administration”, i když pro diplom se teprve musím stavit (promoce jsem se nezúčastnil, kryla se mi s krátkou, ale dlouho očekávanou dovolenou).
Popisovat, jaký je to pocit, když se vám ze srdce oddroluje balvan, který tam byl prakticky odjakživa, asi nemá smysl. Ještě nespadnul úplně, mysl má docela dlouhou setrvačnost a co chvíli si uvědomím, že si dělám starosti s něčím, co už jsem vlastně vyřešil, ale to je jen otázka času.
Každopádně jsem se tedy ocitl na určité životní křižovatce, a rozhlížím se, jaké cesty z ní vedou a alespoň zhruba kam. Ve čtení pokračujte jen v případě, že se chcete chvíli nechat nudit mým povídáním o mně :)
Poslední půlrok jsem už neměl žádné přednášky, nastoupil jsem tedy na plný úvazek do práce v Unicornu, a trávil pracovní dobu hluboko ponořený v databázích jedné české banky. Leccos jsem se naučil, i když toho zdaleka nebylo tolik, kolik bych si přál, a ačkoliv mi ona banka nabídla velmi slušně ohodnocené místo přímo u nich, odmítl jsem – ačkoliv můžu dělat programátora nebo testera, mít to jako hlavní náplň práce by mně nebavilo, a být svázaný hustou a často zcela nesmyslnou sítí byrokracie a úletů hodných Dilberta taky nepotřebuju. Podal jsem tedy výpověď, a od 1. srpna jsem tedy volný – mám splacené dluhy a dlužíky, které jsem tu a tam nastřádal během studia, a žádné závazky vyjma skupiny přátel, které bych rád vídal alespoň čas od času.
Čeká mně tedy rozhodnutí, do čeho se pustit, a není to ani tak problém nedostatku možností, jako spíše jejich nadbytku – o nabídky práce by nouze nebyla, ať už by šlo o normální práci nebo nějaké projekty na živnosťák. Nejradši bych se samozřejmě pustil do některého z vlastních projektů, které bych chtěl realizovat, ale na ty budu potřebovat finance a schopné lidi, a samozřejmě zkušenosti, kterých není nikdy dost.
Uplynulý pracovní půlrok mně navíc naprosto ujistil o nutnosti najít si uplatnění, které bude dávat smysl, ačkoliv co to přesně znamená teď asi nemá cenu vysvětlovat. Jediný zaměstnavatel, který mně zajímá už delší dobu, a který by zřejmě tyhle nároky splňoval, je Google, kam snad v nejbližší době pošlu CV.
Nicméně v posledním týdnu došlo k zajímavému posunu. Pracovat ve firmě svého otce je možnost, která tu sice vždycky byla, ale stála na pokraji mého zájmu – jednak proto, že by to znamenalo přestěhovat se z Prahy zpět do Brna, jednak proto, že jsem si dokázal představit zajímavější věci, a samozřejmě kvůli dojmu, že by to prostě nedělalo dobrotu. No, a v pondělí ráno jsem se probudil, a zjistil, že, jen tak z ničeho nic, nejen, že mi ta myšlenka není proti srsti, ale že mi to naopak připadá jako velice logický krok a možnost silně konkurující hypotetickému zaměstnání u Google. I ten smysl by v tom šel najít, dokonce až v překvapivé míře, pokud tedy zvenku můžu posoudit.
Od té doby jsem tu možnost celkem důkladně prozkoumal a převálel její chuť na jazyku, a – ano, šlo by to, a ano, bylo by to logické. V práci by byly relativně široké možnosti uplatnění, a vedle toho by výsledky zůstaly v rodině. Stěhování do Brna? No, klidně bych opustil Prahu a šel pracovat do zahraničí, tak proč ne zpátky do Brna, odkud bych se za kamarády do Prahy mohl dostat prakticky podle libosti?
Samozřejmě to má hromadu háčků, protože prostě stěhování je stěhování, ovlivní to životy spolubydlících, v Praze mám kočku, nota bene teď se třemi malými koťaty (nechcete jedno? :) a v Brně psa, a po šesti letech samostatného bydlení se zpátky zařadit mezi lidi, co bydlí u rodičů, je mírně řečeno lehce podivné, no ale mělo by to i mnohé výhody – místo bytu v Praze, odkud je do jakékoliv rozumné přírody daleko, když člověk nemá auto, do rodinného domu se zahradou na úplném okraji malého městečka, kde i to auto je k dispozici, no a tak.
Už si na tu představu ale pomalu zvykám, a říkám si teď, jestli ten Google teď vůbec budu zkoušet…