Yearly Archive for: ‘2002’

Formy skutečnosti

chci vás svést a chci vás odvést
a přimět zapomenout na váš svět
je to zkouška, je to test
skutečnost, která čeká na kontext

puls, který se tě chystá smést
poryv bouře, vánku z moře
pohyb, který se tě chystá vést
hebká kůže, tělo unavené z cest
to vše se ti dostat může
jenom když mně necháš kvést
a zapomeneš na kontext

Read More →  

Zaostření

Zaostření té zvláštní čočky

se promítalo ve stylu obrazu

svět mohl vypadat jako superhrdinovský comics

nebo jako hypermoderní válka,

jako pohled do vlastních vzpomínek

a jako jedna z mnoha forem ráje.

Read More →  

Marihuana

Ve většině dnešních polemik na téma marihuany a její legalizace argumentují často zastánci konopí tím, že marihuana je asi na úrovní piva a že alkohol je povolený pouze proto, že má tradici. Marihuana se přitom s pivem téměř nedá srovnávat – zatímco marihuana má sílu osvobozovat, alkohol spoutává. Stejně jako alkohol je konopí možno dávkovat pro dosažení hledaného účinku, ale narozdíl od alkoholu se konopí stane vážnějším zlozvykem jen pro zlomek svých uživatelů. Alkohol, používaný podobným způsobem, u lidí s náchylností k závislostem hrozí způsobit relativně rychle závislost o síle heroinu (!). Ovšem zastánci tak argumentují jen proto, že odpůrci legalizace nechtějí slyšet nic o pozitivních účincích jakékoliv DROGY, tedy ani marihuany. Že do jejich definice drogy patří jak marihuana nebo třeba LSD používané psychiatry, tak i nikotin, alkohol, heroin a dokonce i sledování televize, je nijak nevzrušuje. Prostě droga je droga a jen proto, že už jich máme tolik legálních, nás přece nedonutí legalizovat další. Myslete na naše děti!
Jestliže však druhá strana není ochotna slyšet opravdové argumenty, které se většinou týkají pozitivních stránek té které „drogy“ (a do tohoto použití slova drogy nezahrnuji tvrdé drogy – heroin, pervitin, alkohol, kokain atd.), těžko ji přesvědčí argumenty podávané negativním způsobem – marihuana srovnávaná kvůli přiblížení se kritikům s alkoholem má naprosto jiné účinky, a pokud není druhá strana ochotna slyšet důvody, které by ji nutně přesvědčily (protože konec konců vlastně o žádné přesvědčování nejde, většina lidí má svůj pevný názor, který nehodlají měnit, a vůbec jim nevadí, že ten názor není podložen ničím, než „autoritou“ protidrogových „odborníků“, kteří často mají ve znalostech různých drog neuvěřitelné mezery, a sprostou manipulací prostřednictvím médií), nepomůže ani přesvědčování založené na srovnávání „lehkosti“ účinků alkoholu a marihuany. Narazíme na problém – „Nepovolme další drogy!“
Probuďte se a začněte myslet sami za sebe. Nikdo po vás nechce, abyste zkoušeli konopí. Jen se, než odsoudíte tuto rostlinu i její konzumenty, podívejte po informacích z jiných zdrojů než z novin nebo televize. ideálním zdrojem je Internet, a v knihkupectví také najdete spoustu knih na téma drogy ze všech možných úhlů. Možná vás zarazí, když zjistíte, do jaké míry je s vámi v dnešní západní společnosti manipulováno.
Aniž by si to jedna polovina obyvatel uvědomovala, v naší (a nejen naší) DEMOKRATICKÉ republice se populace postupně dělí na dvě poloviny. Jedni „už to zkoušeli“, případně už v tom vězí až po uši (míněno ironicky). Druzí „to“ odmítají natolik radikálně, že nejsou ochotni vidět toto masivní šíření marihuany a jiných měkkých drog, i když se týká jim blízkých lidí, a tedy neví ani o nastalém dělení ani o změnách, které s sebou tyto změny (které zdaleka nejsou způsobeny jen šířením drog, protože drogy jsou spíše důsledkem a katalyzátorem těchto změn) přináší.
Svět se mění. Ze zkušenosti všichni víme, že když se objeví nový vynález, rozdělí se společnost na dvě části. Jedna změnu odmítá, většinou to bývají starší lidé, a druhá ji nadšeně využívá nebo alespoň akceptuje. Příkladem mohou být počítače, případně Internet, na které se mnoho lidí stále bojí sáhnout – přitom jde jen o jejich ochotu vzdát se svého strachu. Ale kdo se nechce přizpůsobit, vědomě se odmítá účastnit aktivity ve světě. Protože i když to možná není vaše volba, přesto žijete tady. Vaše cíle a aktivity jsou sice věcí vaší osobní filosofie, ale pokud netrpíte depresemi, pravděpodobně je někde hluboko ve vašem podvědomí ukryta touha po dokonalém světě. Mnoho lidí považuje tuto svou představu za naivní a nenamáhají se ani o špetku snahy tu představu uskutečňovat. Pak se ale také nemůžou divit, pokud se svět přesune někam, kam oni nechtějí. Protože evoluce není u konce a člověk je teprve na začátku. A změny nejde zastavit, takže volba je na vás – osvoboďte se od svých předsudků, nebo buďte mrtví.

Read More →  

Metro

Mřížka ze studených, sterilně zelených dlaždic pod nohama. Kovové zářivky nad hlavou, jejich ostré, nepřirozené světlo svítící na zašlé spáry a automat na plechovky s několika prohloubeninami od kopanců. Sluchátka v uších, tlačící, hodně nahlas. Letmý pohled na hodiny, krycí manévr, půl páté, ráno. Poté opravdový cíl, dívka na druhé straně, za kolejemi. Klasický typ, vědomě nestojící za pohled, přesto přitahující oči. Čím to? Jistě, nikdo jiný mimo nich dvou na žádném z nástupišť nestojí. Ale? něco zvláštního na ní je? co jen? ten způsob, jakým se na něj plaše dívá? Teď to zase udělala, stočila na něj zrak a hned pryč, za něj, na svítí neon Pepsi, jakmile si uvědomila, že se na ni dívá. Ale to je přece normální. Zajímalo by ho, jestli slyší šum hudby z jeho sluchátek, jestli vidí kruhy pod jeho očima, tašku přes rameno, jasný návrat z klubu. Nechá ji dívat se, její výraz mu připadá milý. Milosrdně se dívá na koleje a periferním viděním sleduje, jak otáčí obličej směrem k němu a prohlíží si ho?

   Celé věky, něco přes dvanáct minut, se vydržela na něj dívat. Byl pod tím pohledem nesvůj, ale držel, zkoušel svou vůli. Po těch dvanácti minutách zvedl oči od země, od kolejí, svých špinavých tenisek, zašlé podlahy, a zadíval se do jejích. Neuhnula. Nevypadala zfetovaně? On taky nebyl, nikdy to ani nezkusil, čím víc mu to nabízeli, tím víc se zatvrzoval a přesvědčoval se, že to nepotřebuje? Dalších pět minut sledovali navzájem své oči, dostávajíce se stále více do hloubky. Nemyslel si nikdy, že oči mohou něco říct, ale po této chvíli tomu začínal věřit. Neznal ani její jméno, ale její oči mu prozradily spousty pocitů a dojmů. Nebýt toho pozdního, nebo spíše už brzkého času setkání, asi by ji někam pozval, nebo by se o to přinejmenším pokusil.
   Její rty se pohnuly. Napřed si to neuvědomil, teprve až si zpětně přehrál vzpomínku v následujících vteřinách, všiml si, že něco říká. Jeho obočí se krčí soustředěním a odpovídá, ptá se jí, co řekla. Jeho hlas zní podivně tupě, velmi potichu, i když jisté zasvědění na kůži nasvědčuje tomu, že mluví velmi nahlas. Ona opakuje svoje slova, ale on stále nerozumí, tváří se nechápavě, zcela zapomíná na hudbu, která zní jen pro jeho uši.

   Zvedá se vítr, čas zpomaluje.

   Ona opakuje potřetí, ale ještě předtím, než on tahá za dráty a vytahuje sluchátka z uší. Sklouzávají mu z krku, dopadají na zem. Hlasitý třesk se rozléhá opuštěným podzemím, přehlušuje svist a hukot, začínající se ozývat z tunelu. Pro jeho uši, otupělé hlasitostí, je to jen slabé cvaknutí. Po stěně tunelu běží sterilní světlo reflektoru, osvětluje kabely a kovové nosníky, odráží se od hučících kolejí. Objevuje se osvětlená kabina, stojící mladík s černými vlasy a brýlemi, vedle něj sedící plešatý muž okolo padesátky, řidič. Pohled, který se, stejně jako ty následující, z jeho hlavy nevytratí ještě mnoho měsíců a v jeho snech zůstane až do konce života. Ozývá se skřípění brzd, vlak začíná zpomalovat.
   Náhle si uvědomuje, že ta dívka na druhé straně stále čeká na jeho odpověď. On ještě ani nezná otázku. Jeho pohled se vrací na její obličej, tázavý výraz, smutek hluboko zakořeněný v jejích očích. Později, v hodinách beze spánku, zjišťuje z nemilosrdných vzpomínek, že ty oči byly zarudlé, zarudlé dlouhým pláčem, a při pohledu na něj v nich blikala malá jiskřička naděje. Jiskřička, která vyhasla s brzdícím metrem. Polkla. Celou tu chvíli si vybavuje do nejmenších detailů. Hodiny na stěně za ní, s rozbitým sklem a velkou ručičkou prohnutou ven, obyčejné hodiny na místě, kde by se dnes daly očekávat digitální. Plastová sedátka, zrovna pod tou porouchanou zářivkou, která blikala modrým světlem. Od té doby tu zastávku neviděl, vždycky se jí vyhnul, ať už to znamenalo kratší či delší okliku.
   Její nohy na vysokých podpatcích. Nedokáže si vzpomenout, co měla na sobě, jestli to byly dlouhé černé večerní šaty? nebo tričko s minisukní? nebo džíny? Vzpomíná si na řetízek kolem jejího krku, s polovinou srdíčka, ten, který za chvilku uchopí do ruky. Na její vlasy, lehce se vlnící na její záda, kde nemohl vidět jejich délku. Její obličej, ne příliš hezký, ale ani ne škaredý. Vlastně více hezký než škaredý. Zajímavý. Neobvyklý. Rtěnka, které by si nevšiml, kdyby nebyla v koutku malinko rozmáznutá. Silné oční stíny, podpořené navíc ostrým osvětlením shora, zakrývající stopy pláče. Malá jizva na čele, těsně před hranicí vlasů. Její ruka, nenalakované nehty, pomalu, tak pomalu, ale tehdy tak šílenou rychlostí, putující ke krku, zarývající se do kůže a pod řetízek, zatímco její nohy se dávají do pohybu. Popatky.
   Cvak.
   A další. Cvak.

   Cinknutí, řetízek se roztrhl a na jejím krku po něm zůstala ošklivě rudá čára, byla by z ní modřina na dlouhou dobu, nebýt následujících událostí. Smotává řetízek do dlaně jedné ruky, a vzápětí ji tiskne v pěst, stále za chůze, zrychlující se kroky. Připadá mu, že šla tak pomalu, že mohl udělat tolik věcí, že měl tolik možností, kdyby si vše uvědomil. Ale on jen stojí, od chromové krabičky s oblými hranami na opasku se k zemi odvíjí tenký černý kabel, z jeho konců je stále slyšet slabý šum, nevypnul hudbu. Její druhá ruka roztírá oční stíny, slza jí stéká po tváři, za chvilku se dostane až ke koutku úst. Napadlo ho, co s ní pak udělá. Olízne ji? Otře hřbetem ruky? Rukávem? Měla ona tehdy vůbec rukávy??
   Další krok, a ještě jeden, podpatek s cvaknutím doléhá na čáru, půl metru od okraje propasti s kolejemi. První vůz je vzdálen ještě patnáct metrů, stále může něco udělat, ale jeho nohy se ve vzpomínkách nehýbají a přes veškerou snahu jimi ve snech nepohne. Řidič se baví s černovlasým mladíkem, nevěnuje pozornost nástupišti. Další krok, řidičovy oči se stáčejí na něj, i když on do toho vlaku nastoupit nemůže. Teprve pak se dívá na ni, stojí teď těsně u okraje, pohled upřený na druhou stranu, na jeho obličej, nevidíc walkman se sluchátky. Vyčítavý, smutný pohled. On ale sleduje řidiče, její postavu má jen na okraji svého zorného pole. Sleduje řidiče, detail oka toho plešatého muže, oka, které se dívá na ni, balancující na podpatcích u propasti, oka, které se v půl vteřině rozšiřuje, stejně jako se rozšiřuje jeho druhé oko a čelist poklesává, přestal mluvit. Mladík se na něj napřed dívá s očekáváním, až za okamžik zvedá hlavu a prohlíží si nástupiště. Také jemu poklesává čelist, jakmile si uvědomuje, co se stane.
   Až při pohledu na řidiče a jeho spolujezdce mu dochází, k čemu se dívka chystá, i když to určitě věděl už dřív, jen si to odmítal připustit, takové věci se nestávají, ne jemu, jen v novinách se o nich občas píše a některé zvláště drastické se objeví v televizi. Tohle není normální život, to je jen sen. Ona právě nepřešlápla, její kolena se lehce nepokrčila a ona se určitě nechystá skočit. Řidičova pěst udeřila do desky před ním, jeho reakce jsou rychlejší než jeho myšlení, ale nemohou změnit její osud. Ona ho teď už taky změnit nemůže, protože se právě odrazila. V očích se jí objevilo uvědomění si, obličej se stáhl do grimasy hrůzy, ale jen na okamžik. Pak se obličeje zmocnilo usmíření, smutné, přesto radostné. Její rty se pomalu otevřely, jako k výkřiku, -ale slovo vyšlo jen polohlasem.
   \“Škoda,\“ zcela klidně, bez emocí.

   Její tělo se vznáší ve vzduchu, roztahuje ruce. Zdá se, že poletí, že její ruce sebou teď švihnou nahoru a pak dolů, a že pomocí tohoto manévru přeletí přes koleje a lehce dosedne na druhé straně. Jen zvláštní způsob, jak přejít koleje, už nikdy více podchody, ty používají jen ti, kdo neumí létat; jen amatéři. Stále letí nahoru, a její ruce se opravdu pohybují směrem dolů. A letí nahoru, ono to opravdu funguje, ona se vznáší! Ona letí!
   Ne. Zastavuje se. To slovo už vyšlo z jejích úst, nyní jsou zavřená do pevné soustředěné linky. Slza je v polovině její tváře, nepohybovala se vlivem proudícího vzduchu. Ale ten právě přestala a slza hladce klouzá o několik centimetrů níž, zanechávajíc za sebou klikatou vlhkou cestičku. Její tělo stojí ve vzduchu, metro také stojí, řidičova ruka je stále na panelu, oči rozšířené, mladíkova ruka se pohybuje směrem k držadlu v kabině, jediný pohyb na celé pomalé scéně opuštěného raního nástupiště. Skřípot brzd se ozývá podstatně víc nahlas.
   Ona. Začíná klesat. A čelo vlaku se náhle také začíná blížit. Je mu jasné, že ji nesrazí, že řidič nemusí zapínat stěrače, jako by to bylo to, co jeho ruka na ovládacím panelu provádí. Dopadne na koleje ještě alespoň metr před vlakem a že jeho kola ji rozříznou. Přemýšlí, jak moc ji to bude bolet, když její krk dopadne na kolej, a jak moc to bude bolet, když na kolej dopadne její hlava. To by vlastně bylo lepší, třeba by díky úderu byla v bezvědomí a necítila by kolo, řítící se stále ještě alespoň rychlostí čtyřiceti kilometrů, za sebou podporu mnoha desítek tun kovu. Jako oříšek. NE!!!
   Dopadá. Přes jednu kolej leží její noha, přes druhou její hruď. Hlava je až v prostoru za prvními dvěma kolejemi. Je rád, že nevidí do její tváře, i když by ho to v tu chvíli celkem zajímalo. Dívá se na film v kině; dívka je jen herečka, mladík a řidič jsou také herci; on je herec. Dobří herci, scéně se co do reálnosti a hereckých výkonů nedá nic vytknout. I triky jsou takřka stoprocentní, jen mu připadá, že je to celé až příliš zpomalené.
   Dívka mizí, na místě, kde teď ležela, skřípou kola vlaku. Neozývají se žádné jiné zvuky.

   V těch následujících dnech, měsících a letech přemýšlel co mu říkala, když on ji neposlouchal. Na co se ho ptala, co mu oznamovala? Bylo to jen několik slov, ale i když má celou scénu v paměti a dokázal by ji vyprávět do nejmenších detailů, kdyby ho někdo přesvědčil aby to udělal, což bylo téměř vyloučené, nedokáže to z jejích rtů přečíst. Mučí se tou scénou každou chvíli, stále znovu a znovu, nechává ji umírat pořád dokola, a nedokáže přečíst několik hloupých slov z jejích rtů.

Read More →  

Zrcadlo

Proč v tobě vždy vidím
svou zachmuřenou tvář
ať jsem šťastný
nebo smutný
nebo herec-lhář
své oči tím nezměním?

Read More →  

Florencie

 Ostrý stín překročil obrubník, ohlazený nohami tisíců turistů zcela do hladka. Tři hodiny. Vrátil se pohledem k rozpracovanému portrétu tlusté Němky, sedící na stoličce před ním. Z jejích obarvených vlasů, u kořínkují prosvítající šedá, stékal potůček potu přes tvář, kterou by možná neškodilo jednou za čas oholit, a mizel pod lemem květovaných šatů, které na ní vypadaly jako přepásaný beztvarý pytel. Za zády mu poskakoval její plešatý manžel, o hlavu menší než ona, a pokoušel se nahrávat scénu kamerou.
   Konečně bylo dopracováno, pár zaplatil a obraz si odnesl. Zadíval se na hemžení ulice, dynamickou mozaiku osvětlenou jasným sluncem, téměř neměnnou město od města, podvědomým gestem setřel zápěstím pot z čela a ruku utřel do kalhot. Posunul se na své malé židličce, aby se dotýkal opěrátka jiným místem zad.
   Druhá strana ulice. Záblesk? čeho? Nebyl si jistý, co vlastně spatřil, ale znervózněl, sevřel se mu žaludek. Prolétal dav pohledem.
   Další Němec koupil jeden z obrazů, které měl jako reklamu pro svou práci, a o chvíli později si mladí manželé, nebo možná milenci, ale rozhodně první normální lidé, které dnes maloval, nechali udělat společnou karikaturu.
   S přibývajícími hodinami začal od řeky vát ulicí lehký vánek, přinášející úlevu nehybné těžké mase horkého vzduchu a stín již pokročil na druhou stranu. Sledoval jeho čáru, po dlažbě, po hlavách a tělech procházejících, po? mladé ženě, stojící přímo na jeho okraji a dívající se na něj. Chvilku se pozorovali, potom se usmála a zmizela. A s ní i tíživý pocit v jeho břiše.

   I další tři dny strávil malováním na ulici. Radši se sám sebe neptal, proč ve Florencii tak dlouho zůstává, když se zatím přesunoval z města do města každý týden. Věděl, že ten důvod by v sobě neměl moc logiky. Tak seděl na své stoličce s tužkou v ruce a maloval dychtivé, zpocené obličeje turistů. Už se mu hnusily, nesnášel je, stejně jako tu tužku, i tu stoličku, horko, slunce, ulici, město. Odpoledne třetího dne mu přineslo vysvobození. Svého druhu.
   Opět stála na druhé straně ulice a se zvláštním zasněným úsměvem se na něj dívala. A jako před třemi dny, i teď zmizela.
   Ale na rozdíl od předchozího setkání se znovu objevila. Neviděl ji přicházet, a když se vytrhl ze zamyšlení a přestal pozorovat sochu na konci ulice, seděla už na rozkládací židličce naproti němu.
   „Namalujete mě, mistře?“ zeptala se, koutek úst pozvednutý v šibalském úsměvu.
   Ztěžka polkl a uchopil tužku, zasunutou za uchem.

   „Budu teď muset odejít,“ řekla po čtvrt hodině nezávazné konverzace úplně o ničem. „Můžete to domalovat někdy jindy.“
   Zadívala se mu do očí.
   „Co třeba dnes večer?“ řekl, ne zcela jist, jestli ji pochopil správně.
   Samozřejmě souhlasila.

   Na polstrované židli se v čerstvě vypraných (vlastníma rukama je mydlil v malém umyvadle v dočasně svém bytečku), ještě trochu vlhkých kalhotách cítil poněkud nesvůj. Nervózně si hrál s tužkou, kterou poslední dobou nosil pořád s sebou, protáčel ji mezi prsty a po očku stále sledoval hodinky. Čekal již dvacet minut, ale na druhou stranu přišel o půl hodiny dřív, než s ní měl domluveno. Ona by byla hl-?
   Seděla naproti němu. Musel obdivovat lehkost, s jakou vždycky přišla, aniž by si jí všiml. Usmívala se.
   „Je mi líto, ale teď ten obraz asi nebudu moci domalovat,“ řekl.
   Neodpovídala, jen se dál smála a lehce předklonila hlavu, nespouštějíc z něj oči.
   „Potřebuji denní světlo,“ řekl rozpačitě. Odkašlal si.
   Stále se na něj jen dívala a on si uvědomil, že má pravdu. Nač slova.

   Poté, co jim číšník přinesl talíře s jídlem, začali si povídat. Vlastně, on mluvil a ona poslouchala. Když něco řekla, byla to jen prázdná věta, nic nevypovídající, ať už o ní nebo o čemkoliv. Několikrát se jí zkoušel zeptat, jestli ji nenudí, ale vždycky se jen usmála a zavrtěla hlavou. Dojedli.
   „A tak kreslím na ulici a postupně cestuji dál a dál?“
   Skončil.
   Nastalo ticho.
   Doufal, že není jen poslouchač. V hovoru bývají obvykle dva – vypravěč a poslouchač. On byl zvyklý být tím druhým, když měl vyprávět, zadrhával se a nenacházel slova. Jeho řeč mu přišla nudná. Nevěděl, co udělá, když se ukáže, že ona je taky posluchač. Už se mu to několikrát stalo a podobné schůzky vždycky končily stejným trapným tichem.
   „Děkuji, moho jsem se dozvěděla,“ řekla. „Půjdeme se projít?“
   Malinko si oddechl, nepotěšilo by ho, kdyby se dozvěděl, jak moc to na něm bylo vidět.
   „Rád.“

   Jeho obavy se ukázaly liché, uměla mluvit stejně krásně jako naslouchat. Když se vrátil do své obyyklé posluchačské role, ulevilo se mu a uvolnil se. Bylo devět hodin večer, vyšel měsíc a ulice se začaly zaplňovat ještě víc než byly přes den. Ušli několik kilometrů, vedle sebe, pro okolní svět ztraceni v dlouhých spirálách hovoru. Za další hodinu se posadili pod staré mohutné stromy v ulici stranou turistického ruchu. Nesvítila tu světla, na dřevěné lavičce si povídali dál, střídavě mluvil jeden i druhý.
   Našel jsem lásku, pomyslel si. Opět po letech opravdovou lásku. V budoucnosti. Nesmím udělat chybu. Nesmím udělat chybu. Nesmím dopustit, aby mi tahle budoucí láska uklouzla?
   Odmlčela se. Otočila k němu obličej, rukou zasunula za ucho vlnku vlasů, která jí sklouzla do obličeje. Opět se usmívala, a on si uvědomil, že ji drží za ruku a druhou má kolem jejích ramen.
   Bylo mu to jedno. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Vlastně se zdálo, že je ráda. Doufal že alespoň tak jako on. Jak dlouho čekal na lidský dotek.
   Položila mu hlavu na rameno, její vlasy ho zalechtaly na krku. Nechal by se šimrat věčně. K čemu sex, pomyslel si. Tohle je lepší. Prsty nevědomky pohladil hebkost jejích kadeří, ztracen.
   Tohle tak nemůže zůstat, na to je to příliš krásné – ta myšlenka se vynořila z vln, které v jeho hlavě vyvolávala její přítomnost. Neodbytně se vracela a nenechala se odehnat.
   Jako v odpověď odložila jeho ruku a vstala. Udělala několik kroků směrem pryč.
   Ještě chvíli, třeba jen vteřinu, prosím, pomyslel si. Vyskočil a dvěma skoky stál vedle ní.
   Zastavila se a otočila na něj.
   „Zítra buď tam jako obvykle, musíš mě domalovat,“ zašeptala. Potom ho lehce políbila na tvář. Chystala se otočit, ale ještě se zastavila. „Ale k čertu,“ sykla a tentokrát se setkaly jejich rty. Pak ho pohladila po tváři a odešla.

   Objevila se znovu, tentrokrát ji viděl přicházet už z dálky. Možná proto, že na ni celý den čekal. Stála mu za zády, když dokončoval karikaturu asi čtrnáctileté dívky, u které stáli její rodiče a s lehkým úsměvem se na ni dívali. Zlehka se ho dotýkala. Napadlo ho, jestli to dělá schválně, jestli ví, co to s ním provádí. Těžko říct. Mohl by se zeptat?
   Když dívka odešla, posadila se a natočila hlavu přesně stejně jako den předtím.

   Zůstala s ním i dál, když kreslil další turisty a turisty a turisty. Seděla na obrubníku, kolena pod bradou, a hlavu opřenou o jeho stehno. Byl rád, že má volné kalhoty. Léta bez doteků udělala své.
   Šla s ním, když zabalil věci a nesl je do té levné díry, kde bydlel, nebo spíše přespával. Uvědomil si, že i když včera mluvili celé hodiny, stále neví téměř nic o její minulosti. Znal její názory a myšlenky, ale o jejím životě nic. Nevěděl ani odkud je, proč je ve Florencii, kde bydlí, s kým tu je. Podívejme, žárlivost, napadlo ho. Celkem nesmyslná v tuhle chvíli.
   Když jí cestou pokládal přímé otázky, neodpovídala. Když je opakoval, řekla: „Když si vzpomenu na něco zajímavého, řeknu ti to, dobře?“
   Přikývl, a ani mu to příliš nevadilo. Tajemnost patřila k věci. Tajemnost patřila k ní.

   Večer seděli na terase kavárny. Objednala láhev vína, takže popíjeli a bavili se. Když už v láhvi mnoho nezbývalo, zaplatili a šli se posadit na stejné místo jako den předtím.
   Seděla mu na klíně. Objímal ji kolem pasu, mlčeli a pozorovali hvězdy. Nepříliš jasné díky osvětlení města, ale přesto hvězdy.

   Probudilo ho slunce, ostré paprsky se mu opíraly do očí. Ležel v posteli, v pokoji s bílým kobercem na podlaze. Strašně ho bolela hlava a pod prostěradlem byl nahý.
   Po straně spala ona, skrčená, z části přikrytá stajným bělostným prostěradlem, hlavu měla položenou na jeho hrudníku a hladkou nožku zakleslou kolem jeho nohy. Spala, s roztomilým úsměvem ve tváři. Pomalu si začal uvědomovat kde je a jak se sem asi dostal, ale nemohl si vzpomenout na víc, než na první láhev vína. Nevolnost nasvědčovala, že byla opravdu jen první. Strašně se styděl, zčásti za to, že se tak opil, a zčásti za to, že se opil vůbec poprvé v životě. Opatrně, aby se příliš nehýbal, se rozhlédl. Vedle něj na nočním stolku stála láhev minerálky, otevřel ji a dlouze se napil, převaloval jednotlivé doušky po jazyku. Po několika locích vyprskl.
   Přestala ho lechtat jazykem a začala se hihňat. Pak se rozesmála krystalicky čistým hlasem a prostěradlem, které si předtím přidržovala ovinuté kolem prsou, setřela čiré kapky na jeho hrudi.
   Odložil láhev, posadl se a kýchl, bublinky minerálky ho škrábaly až v nose. Pak se taky rozesmál, objal ji a přivinul k sobě. Políbila ho na tvář a pevně se přitiskla, zavřela oči a šťastně vzdychla.
   Bolest hlavy malinko ustoupila, žaludek se ale naopak houpal o něco víc. Vstal a přešel k otevřeným skleněným dveřím, které, jak zjistil, vedly na prostorný balkón, a otevřel se před ním pohled na tropickou zahradu, plnou jasné zelené a při bližším pohledu i mnoha dalších barev.
   Opět ji neslyšel přicházet, zaujat pohledem na palmy a keře a na probleskující modř bazénu za nimi. Zezadu ho objala a položila mu bradu na rameno. Intenzivně si uvědomoval ten dotek, teplo, detaily jejího těla, které vnímal hmatem. Splynutí v přírodě, napadlo ho. Šli se vykoupat.

   Pokoj s bílým kobercem se stal jeho domovem. Velmi těžko se mu vzpomínalo na to, kde je a kdo je. Kdo byl. Ani vzpomínat nechtěl, nechtěl si uvědomovat. Byl tu jen on – a ona. Možná jen oni, oni jako jeden. Nic ho netrápilo, po ničem víc netoužil. On – a ona. Nekonečné bohatství v přítomnosti jednoho člověka. Tolik způsobů jak to vyjádřit, a jen jeden způsob jak si uvědomit.
   Prožít.
   Trávil s ní veškerý čas. Až na krátké vyjímky byli opravdu pořád vedle sebe, většinou v objetí. O otázkách života a času, který teď běžel mimo ně, zachovávali mlčení.
   Tak uplynuly tři dny.

   Schody a schody a schody. A vedro. A dokola, v kruhu, a nahoru. A její hladká kůže, vlhká potem. Zálibně přejížděl rukou po jejím boku, odhaleném pod krátkým tričkem, když stoupala po nekonečných schodech před ním. Stíral kapičky potu, zajel rukama pod tričko.
   Dorazili nahoru. Stáli u zábradlí a sledovali město, z té vysoké věže na náměstí, pod nimi šikmé střechy. Sledovali, jak se v dáli tvoří bouřkové mraky, sledovali lidi v ulicích pod sebou, sledovali jeden druhého na pozadí města.
   Odstoupila od zábradlí a stáhla ho k sobě. Přitiskla se k němu a zašeptala:
   „Miluju tě.“
   „Já tebe taky.“
   „Pojď se mnou.“
   „Kam?“
   Přešla opět k zábradlí a přehoupla se přes něj. Posadila se a ohlédla.
   Pochopil.
   Poletí. Poletí a pak už nic – jen věčná láska. Navždy spolu. Klid. Žádné problémy. Ale –
   Ne. Žádné ale. Tohle byl geniální nápad, věčné řešení.
   Přikročil k zábradlí a posadil se vedle ní. Přehodil nohy na druhou stranu a objal ji. Políbila ho, zlehka, potom vášnivěji. Pak chytila jeho hlavu do rukou a líbala ho s dravostí, jakou ještě nezažil.
   Přestala. Zavřela oči, zavřel je taky. Začala počítat – jedna? dvě? TŘI!
   Hrozně se lekl. Otevřel oči – a ona letěla. Ve vzduchu se pomalu otáčela, na tváři vyčítavý výraz. Dlouhé vteřiny letěla a dívala se na něj mučivě smutnýma očima. Porušil nevyřčený slib. Dopadla.
   On seděl dál na kovovém zábradlí a pomalu se ho zmocňoval šok.

   Měl skočit.

Read More →  

Voyeur

Zas na mně lezou divný myšlenky. Není to tak dlouho, co jsem si říkal, že je všechno v pohodě. Teď se zas zdá, že není. To dělá ten večer. Večer, tenhle hnusnej pokoj a mlha venku. Kdyby svítilo sluníčko? kdyby svítilo sluníčko, bylo by mi úplně stejně blbě, jen trochu jiným způsobem. Dokážu si to představit. Už mně to nebaví. Nebaví mně tenhle život, poslouchat pořád, jak jsem k ničemu, jak jsem línej, jak jsem bezohlednej a sobeckej, jak nic nedokážu. Nechávat se vydírat, dělat věci, který vůbec dělat nechci a o kterých si myslím, že jsou úplně k ničemu. Přizpůsobovat se společnosti, která je mi ukradená, která je pokrytecká a úplně nesmyslná?
   No jo, zas to směřuje k jedné věci? Kéž bych nevěděl, že zrovna tahle jedna věc má ještě menší smysl než každej den vstávat, chodit do školy, nudit se tam, sedět u počítače, psát, fetovat? Ale přesto to dává jakýmsi divným, pokrouceným způsobem smysl. Všem bych vám ukázal. Tahle zatracená myšlenka mi nejde z hlavy. Nikomu bych nic neukázal, i když možná svým způsobem ano, ale ne tak, jak bych chtěl. Pomsta. Mstít se? Za co? Cítím to v sobě. Chci se mstít. Chci ubližovat, chci vlastnit a ovládat. Cítím v sobě kořeny těchhle věcí. Potlačený kořeny. Dokážu se k nim dostat, když budu chtít. Ale já zrovna teď nechci, v tomhle stavu mi to vyhovuje přesně tak, jak to je. Mstít se. Ničit. Zlikvidovat. Sebe.
   Dělám to. Proč? Můžu znát ty důvody. Nechci. Vlastně strašně chci? chci, aby mně někdo, na kom mi záleží, pohladil a objal a abych někomu, na kom mi záleží, mohl věřit, a všechny ty důvody ukázat, jemu i sobě. A pochopit je a přijmout. Jen by to napřed chtělo někoho, na kom by mi záleželo. Může člověku na někom záležet, když mu nezáleží ani na sobě? Možná by to napřed chtělo věřit? ale jak má člověk věřit, když nezažil nic než zklamání? Jak má věřit, když jsou věci, který prostě říct nemůže, a když je řekne, tak za to tvrdě pyká, i když se mu uleví? Mít tak někoho, komu bych mohl absolutně důvěřovat?
   A jsem zas u toho. Důvěřovat, skrze důvěru vlastnit, ovládat nebo přinejmenším kontrolovat. Je to jak bláznivej kolotoč. Už několikrát jsem vystoupil. Vím, jak toho dosáhnout. Nechci. Chci všechny tyhle věci zachovat a topit se v nich a dusit. Dělá mi to dobře. Když nemůžu mít žádnou ze svých krásných představ, naštvu se na tuhle realitu, a trucuju a odmítam fungovat tak, jak by se po mně chtělo. Je to sice v mým zájmu, abych byl štastnej, ale protože teď šťastnej nejsem, tak ani nechci? kolotoč. Kruh života, ha-ha.
   Tohle bych mohl někomu říct. Přinutit někoho, aby mně litoval, to je to, co chci. Aby mně litovali a starali se o mně a byli na mně závislí a dávali mi svoje city i myšlenky. Vlastnit a kontrolovat. Zas jsem na začátku.
   Moment. Co má tohle znamenat?! Co tady děláš?! Jak dlouho tu jsi?! Vypadni! Tohle je moje hlava! Moje myšlenky! Vypadni z mý hlavy pryč, teď, hned!

Read More →  

Pochopení

zvony zvoní
na oslavu chvíle
kdy jsem uvěřil
ztratil
nehledal
a našel
nic jsem nechtěl
a proto dostal
vzdal se
a vyhrál

Read More →  

Z druhé strany

všude kolem sebe
vidím cizí znamení
pro svět jsem zešílel
na cokoliv pohlédnu
rozplývá se pryč

krystal křišťálu
svítí svým vnitřním jasem
ve vzdálenosti zvuku
tu však teď překonal jsem
a neexistuji

protékám nad brázdami
vykrajuji vzory
vlastní zítřek tkám
osud si vybírám
budoucnost maluji

své tělo sleduji
zvenku nekontroluji
mluví hraje nejednám
usmívám se
všechno znám

Read More →  

Volba

život nám každou chvilku ukazuje miliony svých přívětivých tváří
                      a my se vždy obracíme do chmurného stínu 
                                                               
    radost nás rozechvívá                                      
            a my své rozhovory necháváme tonout ve slovech     
                                                               
                        a hudbu znít kvůli hudbě               
        a prcháme a prcháme a naplňujeme se nedůvěrou          
                                                               
               a když se konečně                               
                          necháme dohnat, …-    

Read More →  
Page 1 of 212»
    No Twitter Messages.