povídky

Za sedmero městy a sedmero ulicemi, za sedmero bloky a v sedmém patře stál jednou jeden stůl, a na něm obyčejná dominová kostka. Na horní polovině měla dvě bílé tečky. Na dolní polovině měla tři. Stála na stole mezi tisíci dalšími obyčejnými dominovými kostkami a dělala, co dominové kostky obvykle dělávají, nebo alespoň ty dominové kostky, na které dohlédla – stála a nedělala nic. Dominové kostky měly své Bohy. Občas přišli, a některé z nich posunuli. Občas dokonce některé dominové kostky odnesli. A kostky se Bohů bály a zároveň se k nim modlily. Vedle Bohů měly kostky i své mýty a pověsti. Říkalo se v nich, že všechny Kostky na stůl postavili Bohové kdysi v minulosti, a že až se naplní čas, který Bohové Kostkám vyměřili, přijde Kostka, která bude vědět, co má dělat, a tak se stane, že Svět bude proměněn. Některé kostky si myslely, že báje tím mají říci, že celý svět i se stolem a zářící lampou nad ním jednou skončí. A tak stály a snažily se stát, jak nejlépe dokázaly, aby je Bohové vybrali a přesunuli, což byla velká čest. Jiné kostky to zase celé považovaly za báchorku, myslely si svoje, a protože nemohly dělat nic jiného, tak také stály. A některé kostky na mýty nemyslely vůbec, protože jim přišlo, že už tak mají příšerně moc práce se stáním. A čas plynul.

Naši kostku mýty zajímaly. Připadalo jí, že mýty rozumí životu dominových kostek mnohem lépe než kostky samy. A protože věděla, že mýty hovoří symbolickou řečí, uvažovala, co vlastně chtěli Bohové skrze tyto báje sdělit. A pak se jí náhle jednou rozblesklo – kdo říká, že kostky musí jen stát? Vždyť by mohly i ležet! Celé to dávalo dokonalý smysl, zdálo se, že to je přesně to, co musí udělat, a naše kostka byla nadšená. Hned se také pochlubila svým sousedům. Avšak ti hned jak zaslechli zmínky o ležení, začali namítat, že ležet napřed znamená spadnout, začali naši kostku osočovat, nebo prostě přestali poslouchat. A kostka byla zklamaná. Ano, ležet by napřed znamenalo spadnout, a padání bylo pro kostky nepředstavitelná potupa. Spadnuté kostky sice odnášeli Bohové, ale určitě to nebylo nic, co by slušná kostka chtěla dělat.

Naše kostka se dozvěděla, že prý není možné, aby kostky padaly, protože jinak by jim to Bohové sdělili. Kostky odjakživa stály a proto to tak má být i nadále. Kdyby Bohové chtěli, aby kostky ležely, prostě by je na stůl položili.

Ale přes neúspěch svých revolučních myšlenek u kostek kolem si naše kostka myslela svoje. Uvažovala, co má dělat dál. Na jednu stranu chápala ostatní, protože sama měla z padání velký strach. Spadnuté kostky odnášeli Bohové, ale nebyla v tom žádná čest. Spadnutá kostka byla jako mrtvá kostka. Ale ležení jí stále nešlo z hlavy. Když se snažila poctivě stát, musela přitom myslet na ležení. Když se stát vůbec nesnažila, a přesto stála, bylo tu padání a ležení, které ji naplňovalo rozechvěním. Jaké to je? Jaký je to pocit? Snažila se zjistit od ostatních, jestli znají nějakou kostku, která by spadla a zůstala ležet, ale prý je Bohové všechny odnesly. Přesto už byla skoro rozhodnutá. Spadnu, říkala si, a to nejhorší, co se může stát je, že mně Bohové odnesou. A vzhledem k tomu, že nikdo vlastně neví, co se stane s odnesenými kostkami, není důvod se toho bát, vysvětlovala své myšlenky sama sobě. Co má být, že mně odnesou Bohové, aspoň budu vědět, jaké to je, budu vědět něco víc než ostatní. Kdo víc by mohl vědět o mýtech než Bohové, kteří nám je seslali? Kdyžtak jim řeknu, že jsem se snažila jednat jak nejlíp jsem dokázala, přesvědčovala se kostka. A přesto, že se ležení zdálo být tou jedinou logickou možností, stále se bála.

Aby vůbec něco podnikla, zkusila se s velkým strachem napřed jen malinko zakývat. Ani její nejbližší sousedé si toho vůbec nevšimli. Zkouška přinesla zajímavé výsledky. Už jen při rozkývání začala kostka cítit, že tohle by mohlo být přesně ono. Začaly skrze ni proudit úplně odlišné myšlenky, a celý svět začal dávat smysl. Ležení bylo jasně jediná věc, kterou kostka mohla udělat, aby změnila svůj svět, a jestli pro to bylo třeba udělat i něco nepříjemného, tedy spadnout, nezbývalo, než zatnout zuby a pustit se do toho. Zkusila se zakývat ještě jednou, tentokrát víc, a po chvíli znovu, tak moc, že už se skoro překotila. Teprve pak byla spokojená, protože věděla, že dokáže spadnout, kdy jen bude chtít, ale ostatní kostky to nadmíru rozrušilo. Některé ji hned se strachem odsoudily. Jiné si říkaly ? je to její věc, ale myslíme si, že to je blázen. A jiné se samy začaly zkoušely kývat a mnohé z nich to začalo bavit.

Když nadešel čas, ve kterém se naše kostka rozhodla spadnout, kývání už vyzkoušela dobrá polovina ostatních kostek. Většina z nich to považovala za úžasnou novinku a skvělou zábavu a mnoho z nich tvrdilo, že nechápou, jak až doteď mohli všichni jen stát. Některé halasně rozhlašovaly, že ti, co stojí, jsou konzervativní hlupáci, a všichni by se měli kývat. Dokonce se našlo několik, které prohlásily, že ony už se kývou dlouho, a že se jen obávaly, aby kývání někdo nezneužil. Ale všechny kostky, které to vyzkoušely, sborově chválily naši kostku. Stal se z ní skoro hrdina, ale na ni už to skoro nemělo vliv. Věděla, že kývání samo o sobě nemá žádný význam, protože ve skutečnosti nic nemění. Místo stání se prostě jen budou všichni kývat, a tak stále byla rozhodnutá vyzkoušet, co se stane, když spadne. Ať ji ostatní třeba proklejí, ať si myslí, že byla hloupá. Na tom vůbec nebude záležet. Ona to bude vědět. Všechno to bylo jasné. Kterákoliv kostka může spadnout, ale všichni ostatní se prostě moc bojí! A tak ještě chvíli pozorovala nezvyklý pohyb všude okolo, a když se opravdu nic dalšího nedělo, řekla si dost. Tři, dva, jedna – a hop!

Překotila se na stranu, a jak padala, zasáhla horní hranou svého souseda, a ten začal padat také. A za ním spadla další kostka, a další, a vlna se začala rozbíhat skrze řady kostek na celém stole. Všechny kostky jí byly zasaženy. A s tím, jak spadly na stůl, změnila se jim rovina pohledu ať chtěly nebo nechtěly, a všechny pochopily, že to byl jejich cíl od začátku bytí. Každá kostka na to mohla přijít. Každá kostka mohla spadnout. Mohla to kdykoliv udělat udělat kterákoliv z nich. Přesto to nakonec musela zahájit jedna jediná. Ta naše.

Číst dál

Mřížka ze studených, sterilně zelených dlaždic pod nohama. Kovové zářivky nad hlavou, jejich ostré, nepřirozené světlo svítící na zašlé spáry a automat na plechovky s několika prohloubeninami od kopanců. Sluchátka v uších, tlačící, hodně nahlas. Letmý pohled na hodiny, krycí manévr, půl páté, ráno. Poté opravdový cíl, dívka na druhé straně, za kolejemi. Klasický typ, vědomě nestojící za pohled, přesto přitahující oči. Čím to? Jistě, nikdo jiný mimo nich dvou na žádném z nástupišť nestojí. Ale? něco zvláštního na ní je? co jen? ten způsob, jakým se na něj plaše dívá? Teď to zase udělala, stočila na něj zrak a hned pryč, za něj, na svítí neon Pepsi, jakmile si uvědomila, že se na ni dívá. Ale to je přece normální. Zajímalo by ho, jestli slyší šum hudby z jeho sluchátek, jestli vidí kruhy pod jeho očima, tašku přes rameno, jasný návrat z klubu. Nechá ji dívat se, její výraz mu připadá milý. Milosrdně se dívá na koleje a periferním viděním sleduje, jak otáčí obličej směrem k němu a prohlíží si ho?

   Celé věky, něco přes dvanáct minut, se vydržela na něj dívat. Byl pod tím pohledem nesvůj, ale držel, zkoušel svou vůli. Po těch dvanácti minutách zvedl oči od země, od kolejí, svých špinavých tenisek, zašlé podlahy, a zadíval se do jejích. Neuhnula. Nevypadala zfetovaně? On taky nebyl, nikdy to ani nezkusil, čím víc mu to nabízeli, tím víc se zatvrzoval a přesvědčoval se, že to nepotřebuje? Dalších pět minut sledovali navzájem své oči, dostávajíce se stále více do hloubky. Nemyslel si nikdy, že oči mohou něco říct, ale po této chvíli tomu začínal věřit. Neznal ani její jméno, ale její oči mu prozradily spousty pocitů a dojmů. Nebýt toho pozdního, nebo spíše už brzkého času setkání, asi by ji někam pozval, nebo by se o to přinejmenším pokusil.
   Její rty se pohnuly. Napřed si to neuvědomil, teprve až si zpětně přehrál vzpomínku v následujících vteřinách, všiml si, že něco říká. Jeho obočí se krčí soustředěním a odpovídá, ptá se jí, co řekla. Jeho hlas zní podivně tupě, velmi potichu, i když jisté zasvědění na kůži nasvědčuje tomu, že mluví velmi nahlas. Ona opakuje svoje slova, ale on stále nerozumí, tváří se nechápavě, zcela zapomíná na hudbu, která zní jen pro jeho uši.

   Zvedá se vítr, čas zpomaluje.

   Ona opakuje potřetí, ale ještě předtím, než on tahá za dráty a vytahuje sluchátka z uší. Sklouzávají mu z krku, dopadají na zem. Hlasitý třesk se rozléhá opuštěným podzemím, přehlušuje svist a hukot, začínající se ozývat z tunelu. Pro jeho uši, otupělé hlasitostí, je to jen slabé cvaknutí. Po stěně tunelu běží sterilní světlo reflektoru, osvětluje kabely a kovové nosníky, odráží se od hučících kolejí. Objevuje se osvětlená kabina, stojící mladík s černými vlasy a brýlemi, vedle něj sedící plešatý muž okolo padesátky, řidič. Pohled, který se, stejně jako ty následující, z jeho hlavy nevytratí ještě mnoho měsíců a v jeho snech zůstane až do konce života. Ozývá se skřípění brzd, vlak začíná zpomalovat.
   Náhle si uvědomuje, že ta dívka na druhé straně stále čeká na jeho odpověď. On ještě ani nezná otázku. Jeho pohled se vrací na její obličej, tázavý výraz, smutek hluboko zakořeněný v jejích očích. Později, v hodinách beze spánku, zjišťuje z nemilosrdných vzpomínek, že ty oči byly zarudlé, zarudlé dlouhým pláčem, a při pohledu na něj v nich blikala malá jiskřička naděje. Jiskřička, která vyhasla s brzdícím metrem. Polkla. Celou tu chvíli si vybavuje do nejmenších detailů. Hodiny na stěně za ní, s rozbitým sklem a velkou ručičkou prohnutou ven, obyčejné hodiny na místě, kde by se dnes daly očekávat digitální. Plastová sedátka, zrovna pod tou porouchanou zářivkou, která blikala modrým světlem. Od té doby tu zastávku neviděl, vždycky se jí vyhnul, ať už to znamenalo kratší či delší okliku.
   Její nohy na vysokých podpatcích. Nedokáže si vzpomenout, co měla na sobě, jestli to byly dlouhé černé večerní šaty? nebo tričko s minisukní? nebo džíny? Vzpomíná si na řetízek kolem jejího krku, s polovinou srdíčka, ten, který za chvilku uchopí do ruky. Na její vlasy, lehce se vlnící na její záda, kde nemohl vidět jejich délku. Její obličej, ne příliš hezký, ale ani ne škaredý. Vlastně více hezký než škaredý. Zajímavý. Neobvyklý. Rtěnka, které by si nevšiml, kdyby nebyla v koutku malinko rozmáznutá. Silné oční stíny, podpořené navíc ostrým osvětlením shora, zakrývající stopy pláče. Malá jizva na čele, těsně před hranicí vlasů. Její ruka, nenalakované nehty, pomalu, tak pomalu, ale tehdy tak šílenou rychlostí, putující ke krku, zarývající se do kůže a pod řetízek, zatímco její nohy se dávají do pohybu. Popatky.
   Cvak.
   A další. Cvak.

   Cinknutí, řetízek se roztrhl a na jejím krku po něm zůstala ošklivě rudá čára, byla by z ní modřina na dlouhou dobu, nebýt následujících událostí. Smotává řetízek do dlaně jedné ruky, a vzápětí ji tiskne v pěst, stále za chůze, zrychlující se kroky. Připadá mu, že šla tak pomalu, že mohl udělat tolik věcí, že měl tolik možností, kdyby si vše uvědomil. Ale on jen stojí, od chromové krabičky s oblými hranami na opasku se k zemi odvíjí tenký černý kabel, z jeho konců je stále slyšet slabý šum, nevypnul hudbu. Její druhá ruka roztírá oční stíny, slza jí stéká po tváři, za chvilku se dostane až ke koutku úst. Napadlo ho, co s ní pak udělá. Olízne ji? Otře hřbetem ruky? Rukávem? Měla ona tehdy vůbec rukávy??
   Další krok, a ještě jeden, podpatek s cvaknutím doléhá na čáru, půl metru od okraje propasti s kolejemi. První vůz je vzdálen ještě patnáct metrů, stále může něco udělat, ale jeho nohy se ve vzpomínkách nehýbají a přes veškerou snahu jimi ve snech nepohne. Řidič se baví s černovlasým mladíkem, nevěnuje pozornost nástupišti. Další krok, řidičovy oči se stáčejí na něj, i když on do toho vlaku nastoupit nemůže. Teprve pak se dívá na ni, stojí teď těsně u okraje, pohled upřený na druhou stranu, na jeho obličej, nevidíc walkman se sluchátky. Vyčítavý, smutný pohled. On ale sleduje řidiče, její postavu má jen na okraji svého zorného pole. Sleduje řidiče, detail oka toho plešatého muže, oka, které se dívá na ni, balancující na podpatcích u propasti, oka, které se v půl vteřině rozšiřuje, stejně jako se rozšiřuje jeho druhé oko a čelist poklesává, přestal mluvit. Mladík se na něj napřed dívá s očekáváním, až za okamžik zvedá hlavu a prohlíží si nástupiště. Také jemu poklesává čelist, jakmile si uvědomuje, co se stane.
   Až při pohledu na řidiče a jeho spolujezdce mu dochází, k čemu se dívka chystá, i když to určitě věděl už dřív, jen si to odmítal připustit, takové věci se nestávají, ne jemu, jen v novinách se o nich občas píše a některé zvláště drastické se objeví v televizi. Tohle není normální život, to je jen sen. Ona právě nepřešlápla, její kolena se lehce nepokrčila a ona se určitě nechystá skočit. Řidičova pěst udeřila do desky před ním, jeho reakce jsou rychlejší než jeho myšlení, ale nemohou změnit její osud. Ona ho teď už taky změnit nemůže, protože se právě odrazila. V očích se jí objevilo uvědomění si, obličej se stáhl do grimasy hrůzy, ale jen na okamžik. Pak se obličeje zmocnilo usmíření, smutné, přesto radostné. Její rty se pomalu otevřely, jako k výkřiku, -ale slovo vyšlo jen polohlasem.
   \”Škoda,\” zcela klidně, bez emocí.

   Její tělo se vznáší ve vzduchu, roztahuje ruce. Zdá se, že poletí, že její ruce sebou teď švihnou nahoru a pak dolů, a že pomocí tohoto manévru přeletí přes koleje a lehce dosedne na druhé straně. Jen zvláštní způsob, jak přejít koleje, už nikdy více podchody, ty používají jen ti, kdo neumí létat; jen amatéři. Stále letí nahoru, a její ruce se opravdu pohybují směrem dolů. A letí nahoru, ono to opravdu funguje, ona se vznáší! Ona letí!
   Ne. Zastavuje se. To slovo už vyšlo z jejích úst, nyní jsou zavřená do pevné soustředěné linky. Slza je v polovině její tváře, nepohybovala se vlivem proudícího vzduchu. Ale ten právě přestala a slza hladce klouzá o několik centimetrů níž, zanechávajíc za sebou klikatou vlhkou cestičku. Její tělo stojí ve vzduchu, metro také stojí, řidičova ruka je stále na panelu, oči rozšířené, mladíkova ruka se pohybuje směrem k držadlu v kabině, jediný pohyb na celé pomalé scéně opuštěného raního nástupiště. Skřípot brzd se ozývá podstatně víc nahlas.
   Ona. Začíná klesat. A čelo vlaku se náhle také začíná blížit. Je mu jasné, že ji nesrazí, že řidič nemusí zapínat stěrače, jako by to bylo to, co jeho ruka na ovládacím panelu provádí. Dopadne na koleje ještě alespoň metr před vlakem a že jeho kola ji rozříznou. Přemýšlí, jak moc ji to bude bolet, když její krk dopadne na kolej, a jak moc to bude bolet, když na kolej dopadne její hlava. To by vlastně bylo lepší, třeba by díky úderu byla v bezvědomí a necítila by kolo, řítící se stále ještě alespoň rychlostí čtyřiceti kilometrů, za sebou podporu mnoha desítek tun kovu. Jako oříšek. NE!!!
   Dopadá. Přes jednu kolej leží její noha, přes druhou její hruď. Hlava je až v prostoru za prvními dvěma kolejemi. Je rád, že nevidí do její tváře, i když by ho to v tu chvíli celkem zajímalo. Dívá se na film v kině; dívka je jen herečka, mladík a řidič jsou také herci; on je herec. Dobří herci, scéně se co do reálnosti a hereckých výkonů nedá nic vytknout. I triky jsou takřka stoprocentní, jen mu připadá, že je to celé až příliš zpomalené.
   Dívka mizí, na místě, kde teď ležela, skřípou kola vlaku. Neozývají se žádné jiné zvuky.

   V těch následujících dnech, měsících a letech přemýšlel co mu říkala, když on ji neposlouchal. Na co se ho ptala, co mu oznamovala? Bylo to jen několik slov, ale i když má celou scénu v paměti a dokázal by ji vyprávět do nejmenších detailů, kdyby ho někdo přesvědčil aby to udělal, což bylo téměř vyloučené, nedokáže to z jejích rtů přečíst. Mučí se tou scénou každou chvíli, stále znovu a znovu, nechává ji umírat pořád dokola, a nedokáže přečíst několik hloupých slov z jejích rtů.

Číst dál

 Ostrý stín překročil obrubník, ohlazený nohami tisíců turistů zcela do hladka. Tři hodiny. Vrátil se pohledem k rozpracovanému portrétu tlusté Němky, sedící na stoličce před ním. Z jejích obarvených vlasů, u kořínkují prosvítající šedá, stékal potůček potu přes tvář, kterou by možná neškodilo jednou za čas oholit, a mizel pod lemem květovaných šatů, které na ní vypadaly jako přepásaný beztvarý pytel. Za zády mu poskakoval její plešatý manžel, o hlavu menší než ona, a pokoušel se nahrávat scénu kamerou.
   Konečně bylo dopracováno, pár zaplatil a obraz si odnesl. Zadíval se na hemžení ulice, dynamickou mozaiku osvětlenou jasným sluncem, téměř neměnnou město od města, podvědomým gestem setřel zápěstím pot z čela a ruku utřel do kalhot. Posunul se na své malé židličce, aby se dotýkal opěrátka jiným místem zad.
   Druhá strana ulice. Záblesk? čeho? Nebyl si jistý, co vlastně spatřil, ale znervózněl, sevřel se mu žaludek. Prolétal dav pohledem.
   Další Němec koupil jeden z obrazů, které měl jako reklamu pro svou práci, a o chvíli později si mladí manželé, nebo možná milenci, ale rozhodně první normální lidé, které dnes maloval, nechali udělat společnou karikaturu.
   S přibývajícími hodinami začal od řeky vát ulicí lehký vánek, přinášející úlevu nehybné těžké mase horkého vzduchu a stín již pokročil na druhou stranu. Sledoval jeho čáru, po dlažbě, po hlavách a tělech procházejících, po? mladé ženě, stojící přímo na jeho okraji a dívající se na něj. Chvilku se pozorovali, potom se usmála a zmizela. A s ní i tíživý pocit v jeho břiše.

   I další tři dny strávil malováním na ulici. Radši se sám sebe neptal, proč ve Florencii tak dlouho zůstává, když se zatím přesunoval z města do města každý týden. Věděl, že ten důvod by v sobě neměl moc logiky. Tak seděl na své stoličce s tužkou v ruce a maloval dychtivé, zpocené obličeje turistů. Už se mu hnusily, nesnášel je, stejně jako tu tužku, i tu stoličku, horko, slunce, ulici, město. Odpoledne třetího dne mu přineslo vysvobození. Svého druhu.
   Opět stála na druhé straně ulice a se zvláštním zasněným úsměvem se na něj dívala. A jako před třemi dny, i teď zmizela.
   Ale na rozdíl od předchozího setkání se znovu objevila. Neviděl ji přicházet, a když se vytrhl ze zamyšlení a přestal pozorovat sochu na konci ulice, seděla už na rozkládací židličce naproti němu.
   “Namalujete mě, mistře?” zeptala se, koutek úst pozvednutý v šibalském úsměvu.
   Ztěžka polkl a uchopil tužku, zasunutou za uchem.

   “Budu teď muset odejít,” řekla po čtvrt hodině nezávazné konverzace úplně o ničem. “Můžete to domalovat někdy jindy.”
   Zadívala se mu do očí.
   “Co třeba dnes večer?” řekl, ne zcela jist, jestli ji pochopil správně.
   Samozřejmě souhlasila.

   Na polstrované židli se v čerstvě vypraných (vlastníma rukama je mydlil v malém umyvadle v dočasně svém bytečku), ještě trochu vlhkých kalhotách cítil poněkud nesvůj. Nervózně si hrál s tužkou, kterou poslední dobou nosil pořád s sebou, protáčel ji mezi prsty a po očku stále sledoval hodinky. Čekal již dvacet minut, ale na druhou stranu přišel o půl hodiny dřív, než s ní měl domluveno. Ona by byla hl-?
   Seděla naproti němu. Musel obdivovat lehkost, s jakou vždycky přišla, aniž by si jí všiml. Usmívala se.
   “Je mi líto, ale teď ten obraz asi nebudu moci domalovat,” řekl.
   Neodpovídala, jen se dál smála a lehce předklonila hlavu, nespouštějíc z něj oči.
   “Potřebuji denní světlo,” řekl rozpačitě. Odkašlal si.
   Stále se na něj jen dívala a on si uvědomil, že má pravdu. Nač slova.

   Poté, co jim číšník přinesl talíře s jídlem, začali si povídat. Vlastně, on mluvil a ona poslouchala. Když něco řekla, byla to jen prázdná věta, nic nevypovídající, ať už o ní nebo o čemkoliv. Několikrát se jí zkoušel zeptat, jestli ji nenudí, ale vždycky se jen usmála a zavrtěla hlavou. Dojedli.
   “A tak kreslím na ulici a postupně cestuji dál a dál?”
   Skončil.
   Nastalo ticho.
   Doufal, že není jen poslouchač. V hovoru bývají obvykle dva – vypravěč a poslouchač. On byl zvyklý být tím druhým, když měl vyprávět, zadrhával se a nenacházel slova. Jeho řeč mu přišla nudná. Nevěděl, co udělá, když se ukáže, že ona je taky posluchač. Už se mu to několikrát stalo a podobné schůzky vždycky končily stejným trapným tichem.
   “Děkuji, moho jsem se dozvěděla,” řekla. “Půjdeme se projít?”
   Malinko si oddechl, nepotěšilo by ho, kdyby se dozvěděl, jak moc to na něm bylo vidět.
   “Rád.”

   Jeho obavy se ukázaly liché, uměla mluvit stejně krásně jako naslouchat. Když se vrátil do své obyyklé posluchačské role, ulevilo se mu a uvolnil se. Bylo devět hodin večer, vyšel měsíc a ulice se začaly zaplňovat ještě víc než byly přes den. Ušli několik kilometrů, vedle sebe, pro okolní svět ztraceni v dlouhých spirálách hovoru. Za další hodinu se posadili pod staré mohutné stromy v ulici stranou turistického ruchu. Nesvítila tu světla, na dřevěné lavičce si povídali dál, střídavě mluvil jeden i druhý.
   Našel jsem lásku, pomyslel si. Opět po letech opravdovou lásku. V budoucnosti. Nesmím udělat chybu. Nesmím udělat chybu. Nesmím dopustit, aby mi tahle budoucí láska uklouzla?
   Odmlčela se. Otočila k němu obličej, rukou zasunula za ucho vlnku vlasů, která jí sklouzla do obličeje. Opět se usmívala, a on si uvědomil, že ji drží za ruku a druhou má kolem jejích ramen.
   Bylo mu to jedno. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Vlastně se zdálo, že je ráda. Doufal že alespoň tak jako on. Jak dlouho čekal na lidský dotek.
   Položila mu hlavu na rameno, její vlasy ho zalechtaly na krku. Nechal by se šimrat věčně. K čemu sex, pomyslel si. Tohle je lepší. Prsty nevědomky pohladil hebkost jejích kadeří, ztracen.
   Tohle tak nemůže zůstat, na to je to příliš krásné – ta myšlenka se vynořila z vln, které v jeho hlavě vyvolávala její přítomnost. Neodbytně se vracela a nenechala se odehnat.
   Jako v odpověď odložila jeho ruku a vstala. Udělala několik kroků směrem pryč.
   Ještě chvíli, třeba jen vteřinu, prosím, pomyslel si. Vyskočil a dvěma skoky stál vedle ní.
   Zastavila se a otočila na něj.
   “Zítra buď tam jako obvykle, musíš mě domalovat,” zašeptala. Potom ho lehce políbila na tvář. Chystala se otočit, ale ještě se zastavila. “Ale k čertu,” sykla a tentokrát se setkaly jejich rty. Pak ho pohladila po tváři a odešla.

   Objevila se znovu, tentrokrát ji viděl přicházet už z dálky. Možná proto, že na ni celý den čekal. Stála mu za zády, když dokončoval karikaturu asi čtrnáctileté dívky, u které stáli její rodiče a s lehkým úsměvem se na ni dívali. Zlehka se ho dotýkala. Napadlo ho, jestli to dělá schválně, jestli ví, co to s ním provádí. Těžko říct. Mohl by se zeptat?
   Když dívka odešla, posadila se a natočila hlavu přesně stejně jako den předtím.

   Zůstala s ním i dál, když kreslil další turisty a turisty a turisty. Seděla na obrubníku, kolena pod bradou, a hlavu opřenou o jeho stehno. Byl rád, že má volné kalhoty. Léta bez doteků udělala své.
   Šla s ním, když zabalil věci a nesl je do té levné díry, kde bydlel, nebo spíše přespával. Uvědomil si, že i když včera mluvili celé hodiny, stále neví téměř nic o její minulosti. Znal její názory a myšlenky, ale o jejím životě nic. Nevěděl ani odkud je, proč je ve Florencii, kde bydlí, s kým tu je. Podívejme, žárlivost, napadlo ho. Celkem nesmyslná v tuhle chvíli.
   Když jí cestou pokládal přímé otázky, neodpovídala. Když je opakoval, řekla: “Když si vzpomenu na něco zajímavého, řeknu ti to, dobře?”
   Přikývl, a ani mu to příliš nevadilo. Tajemnost patřila k věci. Tajemnost patřila k ní.

   Večer seděli na terase kavárny. Objednala láhev vína, takže popíjeli a bavili se. Když už v láhvi mnoho nezbývalo, zaplatili a šli se posadit na stejné místo jako den předtím.
   Seděla mu na klíně. Objímal ji kolem pasu, mlčeli a pozorovali hvězdy. Nepříliš jasné díky osvětlení města, ale přesto hvězdy.

   Probudilo ho slunce, ostré paprsky se mu opíraly do očí. Ležel v posteli, v pokoji s bílým kobercem na podlaze. Strašně ho bolela hlava a pod prostěradlem byl nahý.
   Po straně spala ona, skrčená, z části přikrytá stajným bělostným prostěradlem, hlavu měla položenou na jeho hrudníku a hladkou nožku zakleslou kolem jeho nohy. Spala, s roztomilým úsměvem ve tváři. Pomalu si začal uvědomovat kde je a jak se sem asi dostal, ale nemohl si vzpomenout na víc, než na první láhev vína. Nevolnost nasvědčovala, že byla opravdu jen první. Strašně se styděl, zčásti za to, že se tak opil, a zčásti za to, že se opil vůbec poprvé v životě. Opatrně, aby se příliš nehýbal, se rozhlédl. Vedle něj na nočním stolku stála láhev minerálky, otevřel ji a dlouze se napil, převaloval jednotlivé doušky po jazyku. Po několika locích vyprskl.
   Přestala ho lechtat jazykem a začala se hihňat. Pak se rozesmála krystalicky čistým hlasem a prostěradlem, které si předtím přidržovala ovinuté kolem prsou, setřela čiré kapky na jeho hrudi.
   Odložil láhev, posadl se a kýchl, bublinky minerálky ho škrábaly až v nose. Pak se taky rozesmál, objal ji a přivinul k sobě. Políbila ho na tvář a pevně se přitiskla, zavřela oči a šťastně vzdychla.
   Bolest hlavy malinko ustoupila, žaludek se ale naopak houpal o něco víc. Vstal a přešel k otevřeným skleněným dveřím, které, jak zjistil, vedly na prostorný balkón, a otevřel se před ním pohled na tropickou zahradu, plnou jasné zelené a při bližším pohledu i mnoha dalších barev.
   Opět ji neslyšel přicházet, zaujat pohledem na palmy a keře a na probleskující modř bazénu za nimi. Zezadu ho objala a položila mu bradu na rameno. Intenzivně si uvědomoval ten dotek, teplo, detaily jejího těla, které vnímal hmatem. Splynutí v přírodě, napadlo ho. Šli se vykoupat.

   Pokoj s bílým kobercem se stal jeho domovem. Velmi těžko se mu vzpomínalo na to, kde je a kdo je. Kdo byl. Ani vzpomínat nechtěl, nechtěl si uvědomovat. Byl tu jen on – a ona. Možná jen oni, oni jako jeden. Nic ho netrápilo, po ničem víc netoužil. On – a ona. Nekonečné bohatství v přítomnosti jednoho člověka. Tolik způsobů jak to vyjádřit, a jen jeden způsob jak si uvědomit.
   Prožít.
   Trávil s ní veškerý čas. Až na krátké vyjímky byli opravdu pořád vedle sebe, většinou v objetí. O otázkách života a času, který teď běžel mimo ně, zachovávali mlčení.
   Tak uplynuly tři dny.

   Schody a schody a schody. A vedro. A dokola, v kruhu, a nahoru. A její hladká kůže, vlhká potem. Zálibně přejížděl rukou po jejím boku, odhaleném pod krátkým tričkem, když stoupala po nekonečných schodech před ním. Stíral kapičky potu, zajel rukama pod tričko.
   Dorazili nahoru. Stáli u zábradlí a sledovali město, z té vysoké věže na náměstí, pod nimi šikmé střechy. Sledovali, jak se v dáli tvoří bouřkové mraky, sledovali lidi v ulicích pod sebou, sledovali jeden druhého na pozadí města.
   Odstoupila od zábradlí a stáhla ho k sobě. Přitiskla se k němu a zašeptala:
   “Miluju tě.”
   “Já tebe taky.”
   “Pojď se mnou.”
   “Kam?”
   Přešla opět k zábradlí a přehoupla se přes něj. Posadila se a ohlédla.
   Pochopil.
   Poletí. Poletí a pak už nic – jen věčná láska. Navždy spolu. Klid. Žádné problémy. Ale –
   Ne. Žádné ale. Tohle byl geniální nápad, věčné řešení.
   Přikročil k zábradlí a posadil se vedle ní. Přehodil nohy na druhou stranu a objal ji. Políbila ho, zlehka, potom vášnivěji. Pak chytila jeho hlavu do rukou a líbala ho s dravostí, jakou ještě nezažil.
   Přestala. Zavřela oči, zavřel je taky. Začala počítat – jedna? dvě? TŘI!
   Hrozně se lekl. Otevřel oči – a ona letěla. Ve vzduchu se pomalu otáčela, na tváři vyčítavý výraz. Dlouhé vteřiny letěla a dívala se na něj mučivě smutnýma očima. Porušil nevyřčený slib. Dopadla.
   On seděl dál na kovovém zábradlí a pomalu se ho zmocňoval šok.

   Měl skočit.

Číst dál

Zas na mně lezou divný myšlenky. Není to tak dlouho, co jsem si říkal, že je všechno v pohodě. Teď se zas zdá, že není. To dělá ten večer. Večer, tenhle hnusnej pokoj a mlha venku. Kdyby svítilo sluníčko? kdyby svítilo sluníčko, bylo by mi úplně stejně blbě, jen trochu jiným způsobem. Dokážu si to představit. Už mně to nebaví. Nebaví mně tenhle život, poslouchat pořád, jak jsem k ničemu, jak jsem línej, jak jsem bezohlednej a sobeckej, jak nic nedokážu. Nechávat se vydírat, dělat věci, který vůbec dělat nechci a o kterých si myslím, že jsou úplně k ničemu. Přizpůsobovat se společnosti, která je mi ukradená, která je pokrytecká a úplně nesmyslná?
   No jo, zas to směřuje k jedné věci? Kéž bych nevěděl, že zrovna tahle jedna věc má ještě menší smysl než každej den vstávat, chodit do školy, nudit se tam, sedět u počítače, psát, fetovat? Ale přesto to dává jakýmsi divným, pokrouceným způsobem smysl. Všem bych vám ukázal. Tahle zatracená myšlenka mi nejde z hlavy. Nikomu bych nic neukázal, i když možná svým způsobem ano, ale ne tak, jak bych chtěl. Pomsta. Mstít se? Za co? Cítím to v sobě. Chci se mstít. Chci ubližovat, chci vlastnit a ovládat. Cítím v sobě kořeny těchhle věcí. Potlačený kořeny. Dokážu se k nim dostat, když budu chtít. Ale já zrovna teď nechci, v tomhle stavu mi to vyhovuje přesně tak, jak to je. Mstít se. Ničit. Zlikvidovat. Sebe.
   Dělám to. Proč? Můžu znát ty důvody. Nechci. Vlastně strašně chci? chci, aby mně někdo, na kom mi záleží, pohladil a objal a abych někomu, na kom mi záleží, mohl věřit, a všechny ty důvody ukázat, jemu i sobě. A pochopit je a přijmout. Jen by to napřed chtělo někoho, na kom by mi záleželo. Může člověku na někom záležet, když mu nezáleží ani na sobě? Možná by to napřed chtělo věřit? ale jak má člověk věřit, když nezažil nic než zklamání? Jak má věřit, když jsou věci, který prostě říct nemůže, a když je řekne, tak za to tvrdě pyká, i když se mu uleví? Mít tak někoho, komu bych mohl absolutně důvěřovat?
   A jsem zas u toho. Důvěřovat, skrze důvěru vlastnit, ovládat nebo přinejmenším kontrolovat. Je to jak bláznivej kolotoč. Už několikrát jsem vystoupil. Vím, jak toho dosáhnout. Nechci. Chci všechny tyhle věci zachovat a topit se v nich a dusit. Dělá mi to dobře. Když nemůžu mít žádnou ze svých krásných představ, naštvu se na tuhle realitu, a trucuju a odmítam fungovat tak, jak by se po mně chtělo. Je to sice v mým zájmu, abych byl štastnej, ale protože teď šťastnej nejsem, tak ani nechci? kolotoč. Kruh života, ha-ha.
   Tohle bych mohl někomu říct. Přinutit někoho, aby mně litoval, to je to, co chci. Aby mně litovali a starali se o mně a byli na mně závislí a dávali mi svoje city i myšlenky. Vlastnit a kontrolovat. Zas jsem na začátku.
   Moment. Co má tohle znamenat?! Co tady děláš?! Jak dlouho tu jsi?! Vypadni! Tohle je moje hlava! Moje myšlenky! Vypadni z mý hlavy pryč, teď, hned!

Číst dál