Jestli nemáte čas nebo kapacitu si se mnou chvíli filozofovat, nemá teď cenu pokračovat ve čtení
Ne, není to napsané AIčkem. Ani jsem se nezbláznil, ale chápu, že se to tak může snadno jevit.
Velký rozdíl mezi mnou kdysi a mnou teď je, že dnes mám místo, kde chci být - je to právě tady.
Celé mládí bylo naplněné očekáváním a pochybnostmi, jak se můj život vyvrbí. Jaký budu človek, za koho mě budou lidé mít, jak se uplatním, s kým budu žít, budu šťastný?
Stojím skoro určitě za polovinou svého života. A nejenže můžu pozorovat, že se nemám za co stydět. Dokonce si můžu dovolit cítit se nad míru spokojeně: ani většina králů nezažila život, který by byl víc za odměnu.
Když už se mi dostalo takových privilegií, že nemusím věnovat všechno své úsilí přežití, když už se mi dostalo takových privilegií, že jsem díky svému uspořádání, díky svému setu a settingu, mohl věnovat tolik své životní kapacity poznávání principů světa, života, člověka a společnosti, přišel bych si jako bídák, kdybych svou situaci nevyužil tak nejlépe, jak vůbec dokážu vymyslet, tedy ku prospěchu lidem i světu.
Mám žebříček hodnot, který jsem si na rozebraných a znovu složených základech od rodiny s pomocí svých blízkých vystavěl, zpochybňováním ošlehal a zpevnil, a který svým životem vyjadřuji. Ještě nedávno bych řekl “se snažím vyjadřovat”, ale to by byl projev mé zdrženlivosti, a mně se podařilo dojít do bodu, kde mohu svou zdrženlivost odložit. Tak, jak se teď věci mají, se můžu spolehnout, že můj žebříček hodnot mi nedovolí dělat věci, za které bych se musel jakkoli stydět.
Dokud jednám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle kategorického imperativu, už není možné mě zasáhnout výsměchem nebo zpochybněním. Zároveň mám v sobě odjakživa potřebu se projevovat a získávat uznání, takže už jen vychozené stezičky v mozku mě mohou odvádět od rozhodnutí projevovat se bez zábran.
Zažil jsem už teď víc vděčnosti, klidu, spokojenosti, jednoty a lásky, že bych si tak plný život snad ani nedokázal vypřát, kdyby byla možnost si životy objednat na míru. Celý život se snažím být nápomocný a využívat k tomu své dary, ale až teď jsem si dostatečně poléčil hluboko uvnitř nalomenou hodnotu a sebedůvěru, a dokážu připouštět, že nejen, že mám poměrně neobvyklý pohled na svět, ale že ten pohled je objektivně přínosný a lepší než dnes běžné způsoby, jak se na svět dívat.
Není to o tom, že bych přinášel něco zásadně nového - vůbec, a to je právě jeden z důvodů, proč si v tom můžu věřit. Naopak, všechny součásti toho ‘mého’ pohledu na svět jsou dnes obecně známy - kdo je chce poznat či ověřit, neměl to nikdy v minulosti snazší.
Čím déle žiju a čím víc jsem toho potkal, tím jasnější je, že to podstatné na ‘mém’ pohledu není to, že by byl můj - ani ho nebudu bránit, když se ukáže, že někde nesedí. To, co dělám, je spíš kurátorství: ze všech myšlenek, které lidé v průběhu dějin použili k popsání Pravdy a které jsou nám dnes dostupné, vybírám ty, které ji popisují nejvěrněji. Myšlenky buďto ověřené, nebo alespoň praktické a nadějné. Myšlenky od lidí, kteří měli podobné privilegium - dostatek odvahy dívat se na svět přímo a dostatek klidu, aby své pozorování mohli zapsat - a kteří si na tom, co viděli, uvědomili něco, co dává smysl i dnes. Výsledkem je pohled, který odpovídá dnešním znalostem a dnešnímu uvědomění.
Takže když říkám, že chci předávat ‘svůj pohled’, nemyslím tím, že bych chtěl tvrdit, že jsem něco vymyslel. Už roky sdílím kurátorovaný pohled mnoha dalších na Pravdu (schválně jako pojem s velkým P, viz. dále) - pohled, který se naprosto podřizuje vědecké metodě, ale zároveň se nebojí dívat na věci nekonvenčními úhly a nacházet v nich smysl a užitek. A smyslem myslím něco zcela konkrétního: schopnost z menšího vzorku dat předvídat, co se v Pravdě stane - a mít tak možnost jednat lépe.